Archiv rubriky: Marie Mukařovská


O svatbě díl 2. – šaty

Jestli si něco z tématu „svatba“ zaslouží samostatný článek, jsou to určitě šaty, které mi ušila Marie Mukařovská. Jsou totiž nejkrásnější na světě (minimálně pro mě), lehké jako pavučinka a zcela jednoznačně „moje“. Vedla k nim docela dlouhá cesta, ale z výsledku jsem pořád úplně nadšená. I dneska, když jdu kolem nějaké výlohy se svatebníma šatama, tak si ji zkontroluju…a pak spokojeně odcházím se slovy „nope, moje jsou nejkrásnější“.

Je samozřejmý, že vám všem se moje šaty takhle líbit nebudou, některým dokonce vůbec. Pokud ovšem některou ze zde přítomných slečen čeká svatba, vřele doporučuji, abyste pro sebe našly takové šaty, ze kterých budete přesně takhle nadšený. Budete se pak cítit krásný a sebevědomý a to je myslím poměrně žádoucí!

Pokud bych měla začít úplně od začátku, prvním krokem k hledání mých svatebních šatů byl Pinterest. Ten je naprosto skvělým nástrojem pro plánování vizuálu svatby, který vám fakt hodně pomůže utřídit si myšlenky a předat je i dalším zainteresovaným osobám. Mě na Pinterestu nejvíc oslovily tyhle čtvery šaty:

zdroj

Čili jak vidíte, kromě prvních dvou každej pes jiná ves. Od začátku jsem věděla, že nechci klasikou krajku, kterou jinak vůbec nenosím a necítím se v ní. Moc se mi ale líbily nejrůznější 3D krajkové aplikace, takže to byla rozhodně jedna z možností. Dál jsem si přála klasickou áčkovou sukni a ideálně i kapsy, líbily se mi i větší sukně z látek vyšší gramáže. Hrozně mě zaujala i paparazzi fotka ze svatby nějakým kámošů prince Harryho – ty šaty jsou totiž podle mě kopie legendárních zelených šatů z filmu Pokání. No a saténové šaty jako z třicátých let, tak tomu se odolává dost těžko.

Ne zcela konkrétních představ jsem tedy měla docela dost, ale co s tim dál, že. Už nějakou dobu jsem sledovala tvorbu Marie Mukařovské, kterou zná v Brně myslím skoro každá nevěsta. Zvažovala jsem ale i duo Kabelková a Oplocká anebo Verchiu, z mimobrněnských doteď áchám nad salonem Petiteé a oslovila mě i značka Veršatyl. Stoprocentní jasno jsem si ale udělala na Wedding Bazaaru v brněnské tržnici.

Maruška Mukařovská má opravdu hodně široký záběr a je schopná ušít víceméně cokoliv. Z druhé strany jsem z její vlastní autorské tvorby cítila, že máme (snad si moc nefandím) podobný vkus. Oslovila jsem ji hned na místě (to bylo v lednu, svatba v červnu – je poměrně hodně busy, takže ani vám nedoporučuju v případě zájmu otálet) a první schůzku jsme si domluvily hned na konec ledna. Na schůzce jsem jí předestřela všechny moje představy a hned jsme se domluvily i na schůzce příští, kde bychom probraly návrhy.

Přijde mi docela důležitý říct, jak zhruba znělo moje „zadání“. Marušce jsem ukázala, co se mi tak nějak líbí, viz. fotky hore. Hned na začátku jsem ale zdůraznila, že se mi líbí její vlastní návrhy a byla bych ráda, kdyby se do šatů tak nějak promítla ona sama. Na tuti jsem věděla akorát to, že nechci klasickou krajku, nechci výstřih, nechci ani holá záda a nutně netrvám na bílé barvě. Líbí se mi cca to a to, ale jinak to nechávám na ní a nemám žádnou konkrétní představu. Normální švadlenu byste tímto asi úplně nepotěšili, jenže Maruška není žádná normální švadlena a její návrhářský talent je neskutečný.

Na příští schůzce mi Maruška ukázala hromadu návrhů, látek, krajek, bordur…že jsem nevěděla, kde mi hlava stojí. Na ukázku list s vítězným návrhem, dohromady bylo návrhů snad deset.

Ze schůzky jsem odcházela s tím, že asi půjdu do jedné z variant, která na tomhle papíře zrovna není, ale byl to taky takový prvorepublikový styl. Chtěla jsem si to ale ještě rozmyslet a hlavně – jít si nějaké šaty taky vyzkoušet. Je jasný, že dlouhý slavnostní šaty nejsou úplně můj každodenní outfit a já si nebyla jistá, v čem se budu cítit nejlíp. Bookla jsem si tedy schůzku v brněnském salónu Caxa a vzala s sebou i mámu a sestru. Musím říct, že od dob hrozivých reportáží ze svatebních salonů na Módním pekle už uplynulo hodně vody a většina šatů byla moc pěkná. Ty moje tam ale prostě nebyly, všechno mi to přišlo furt tak nějak na jedno brdo, navíc jsem chtěla šaty z přírodního matroše, ne z umělého. A vzhledem k tomu, že půjčovné stojí plus mínus kolem deseti tisíc, rozhodla jsem se raději zaplatit víc za pravé hedvábí a dát peníze někomu z mýho hoodu.

Ukážu vám ale aspoň dva moje favority ze salónu, který mě na moment mírně znejistěly. Tyhle tylové šaty s aplikacema se mi líbily fakt moc. Na věšáku. Byly jak pro lesní vílu, pošité 3D kytičkama… krásné. A já v nich vypadala jako idiot. Nebo se tak minimálně cítila. Pokud jsem někdy přemýšlela nad současným mega trendem vílích tylových šatů, v tuto chvíli mi bylo naprosto jasný, že to fakt není pro mě. Jednak mám od přírody více či méně silnou averzi k trendům a jednak nejsem něžná víla, tak se tak logicky ani nemůžu voblíkat.

Moji druzí favoriti mě znejistěli o něco víc. I když to možná vyzní trochu marnivě, v těchhle šatech jsem se okamžitě cítila jako hvězda. Navíc měly kapsy! Hned mi bylo jasný, že hladký šaty bez příkras jsou mnohem víc „já“ a rozhodně budu chtít dál směřovat touhle cestou.

I tak ale měly šaty nějaké mínusové body. V první řadě byly šíííleně nepohodlný a těžký. Korzet, uuuuf, a ty kozy, to prosimvás fakt není moje, ani ve snu. Navíc byly na tu naši garden party přeci jen příliš honosné. Rozhodně mi tyhle šaty (a celá návštěva v Caxe) moc pomohly v tom rozhodnout se, co vlastně chci. Pár dní mi to v hlavě šrotovalo… až mi to najednou bylo jasný jako facka. A tak se začalo šít.

Zkoušky vyloženě v šatech byly myslím tři, na jednu jsem vzala i mámu. Vzhledem k tomu, že jsme s Maruškou vybraly stříbrný hedvábný satén, přišlo mi, že si můžu dovolit i závoj, který byl pro Jiříka překvápko na závěr. (Potkali jsme se dřív, závoj jsem ale nasadila až těsně před obřadem)

Šaty jsou hladké, na živůtku a sukni mají geometrické panely a vlečku do špičky. Tu jsem si pak připla na háček na boku. Původně jsem si šila i popůlnočky na převlečení, ale na ty nedošlo. Bylo mi v šatech tak skvěle (v podstatě to bylo trochu jak běhat nahatá, ale přitom docela hřály :D), že jsem se na svoje pracně ušité šatečky zcela vyprdla. (Když tak jsou to ty bílé koktejlky z tohoto článku.)

Tož a teď nálož fotek:

Naše manželství v kostce :D

A ještě jedna ze závojem:

Týýýjo, no to byla narcis show.

Jinak ještě k tématu asi patří zmínit, že jsem v Lindexu zainvestovala do nalepovací tělové podprdy a stahovacích gatěk. I když jsem v té době měla padesát kilo a nebylo co stahovat, satén je značně nemilosrdný a bylo třeba vyhladit vše, co šlo. To vám ale fotku doufám házet nemusim, hehe.

Mňo, tak to bychom víceméně měli. Všechny profi fotky opět od the one and only Fotím.

Jinak kdyby to nebylo dostatečně jasný – Marušku bych doporučila všema dvaceti. Kromě toho, že mi ušila ty nejkrásnější šaty ever, je i hrozně milá, příjemná…a vůbec, asi si od ní zase brzy nechám něco ušít.

Pokud by vás zajímalo ještě něco vyloženě konkrétního (k šatům), klidně mi napiště do zprávy na fb nebo na mail.

P.S. a nezapomeňte soutěžit o čtyři poukazy do Bella Rose ZDE!

Krásný zbytek nedělního večera vinšuju, příště třeba… o doplňcích? Řekněte si!

post signature

Read More »