Archiv rubriky: Portfolio


DIY flekatá dalmatíní zeď

Tak mi vážení přátelé odešel harddisk. A protože jsem stará konzerva, která elektroniku mění po dekádách, tak jsem místo rychlé koupě nového noťásku nechala opravit ten starý. Uplynulé týdny jsem tím pádem nestrávila civěním na youtube a psaním článků, ale zato jsem stihla hned několik vysoce uspokojivých DIY projektů. A první mám pro vás právě dnes!

Jestli jste četli můj předposlední článek o flekatých zdích a sledujete můj instáč, musí vám být hned jasný, odkud vítr vane. Jo, tentokrát se opravdu nejednalo o prázdný řeči, ale o plán. U nás v ložnici totiž dlouho zbýval takový nedodělaný koutek, kde se tak nějak nic nedělo. A protože jsem poslední půlrok strávila víceméně doma, z toho značnou část v posteli téměř naproti němu, už mě úplně přestal bavit. A jak jistě chápete, najednou bylo třeba jednat.

Tenhle projekt byl tak trapně jednoduchej, že nechápu, proč jsem se do něj nepustila dřív. Samozřejmě velká část flekatých stěn z minulého článku byla draze a komplikovaně otapetovaná, ale věřte mi, že to fakt nepotřebujete. Celej dům byste zvládli oflekatět za pár hodin, mně tenhle kousek netrval snad ani hodinu a to jsem si to poměrně vychutnávala. A cena téhle švandy? Sedmdesát korun prosím pěkně. Respektive v reálu tak deset, většina barvy mi zbyla. Koupila jsem tónovací barvu na stěny v Bauhausu, která se – světe div se – bezvadně hodí i nezředěná na jakýkoliv malůvky. Balení stálo 70 káčé a do misky jsem si kápla jenom jednou trošku s pár kapkami vody. Kdybych chtěla šedou, stačilo by přimíchat trochu bílé, kterou máme doma vždycky na zatírání děr po vrtání a podobné faily. Stejně tak byste s jinou barvou docílili pastelových tónů dle libosti, pořád s minimálními náklady.

Pokud byste se rozhodli, že do toho půjdete též, rozhodně si předem vyzkoušejte pár štětců a jejich stopu (respektive různé stopy) na papíře. Za sebe určitě doporučuju jemný štětec s rovně ustřiženou špičkou. Původně jsem měla přímo na tohle koupený jiný, ale ten neprošel testovacím papírem. Neustřižené štětinky si dělaly co chtěly a stopa byla hrozně „chundelatá“. Můj štetec je 2 cm široký výtvarný, určený na akrylovky.

Flekatět jsem začala odspodu nahóru a dala jsem si záležet na tom, aby mi nikde nevycházel žádný vzorek, ale aby byly fleky co nejmíň pravidelné. Na to je potřeba dávat si pozor – oko i hlavu (minimálně ty moje) to automaticky hrozně svádí dělat do vzorku a vytvářet „šachovnici“,  jenže to pak nejni vono.

Fleky jsem dělala různé, ale zhruba stejně veliké. Na základě výzkumu z minula jsem věděla, že nechci fleky moc blízko u sebe, ale ani tak daleko, jako je měla např. Mr. Kate. Prostě něco mezi. Řeknu vám, když jsem začla, trochu jsem se bála. Ale čím víc fleků jsem měla hotových, tím nadšenější jsem byla.

Protože se nejedná o samostatné zdi, ale jenom koutek, který oddělují dvoje dveře, neflekatěla jsem až do stropu, ale jen po konec rámu dveří. Chvilku jsem koketovala s nějakým sofistikovanjším ukončením do ztracena apod., ale nakonec jsem to udělala víceméně do rovna, kam až jsem ze židle dosáhla. No a takhle to dopadlo.

Teď na to čumím z postele, chrochtám si spokojeností a už plánuju další zútulňování. Coming soon!

Krásný nedělní večer přeju
post signature

Read More »

Poličky v kuchyni a svatební dar na nich

Některý věci mi zkrátka trvaj. Nemám ráda dočasná řešení, takže když si nejsem něčím jistá, čekám, až se to tak nějak vystříbří. Stejně jako s těmahle poličkama na porcelán v kuchyni.
Jako svatební dar jsme od babičky dostali kávovou sadu anglického porcelánu. Sami jistě uznáte, že strkat todlencto někam do skříně by byla téměř svatokrádež. Dlouho předlouho jsem hledala a přemýšlela, kam s tim? Koukala jsem na poličky na talíře, prosklený skříňky… a nic ideálního ne a ne najít. Několik měsíců jsem tak při žvýkání snídaní a večeří koukala na krabici těchle krasavců v rohu kuchyně, až jsem konečně dostala nápad a vyřešila to – ikeou. Tohle jsou prosím poličky na kořenky. Cha! No nejsem já vobčas praktická?

Ééé, vono to to teda trvalo ještě i několik měsíců potom, takže kromě krabice s porcelánem jsem na zemi koukala i na ty poličky. Ale nedávno se mi konečně povedlo půjčit si vrtačku a vrhnout se na to. Bylo to děsný. Ačkoliv si myslím, že s vrtačkou docela zacházet umím, pochopitelně jsem ve stěně narazila na šutr velikosti dlažební kostky, na který běžná vrtačka nestačí. Šroubovákem jsem pak hledala jeho okraj, který jsem naštěstí našla asi o cenťák níž, takže hmoždinku stačilo do zdi zadělat pod úhlem. Chvilku jsem ale pojala podezření, že kvůli šutru mi tenhle projekt padne. Když nad tím zpětně dumám, mrňavá vztekající se Anka v pyžamu s vrtačkou v ruce musela být opravdu zajímavá na pohled.
Po vyvrtání jsem byla nucena zadělat krátery okolo a všechno zatřít barvou. Je zvláštní, že někdy to vůbec není potřeba, v našem starým bytě je to ale potřeba skoro vždycky. Celý proces se tím bohužel natahuje o celé dny. Než zaschne stěrka, než vybroušená stěrka zaschne podruhé, než zaschne barva… Taky vás to tak baví tohle?

Hele ale nakonec to dopadlo dobře! Zeď byla dlouho zbytečně prázdná, teď mám při jídle na co koukat. Jakože konečně nekoukám k zemi na krabici, ale do výšin na krásnej porcelán. Vzala jsem to rovnou i s mírnou debordelizací a ministylingem stolku pod, takže je teď mnohem čistější na voko.

No a to je v podstatě celý. Miniproměnu jsme završili rodinným brunchem, kdy jsem vlastnoručně uvařila 12 ztracených vajec téměř naráz. A teď to říkám všem, kdo je jen ochotnej poslouchat, protože jsem tím překonala jeden ze svých velkých strachů. Strach z tvorby ztraceného vejce. Znáte?

Tak krásnou neděli vinšuju!
post signature

Read More »

Naše chodba s kelimem a galerií

Volejte sláva a tři dny se radujte! Na podzim jsme po třech letech (!) konečně dodělali chudáka otloukánka našeho bytu – chodbu. Je dost neomluvitelný, že nám (ehm, mně) to trvalo tak dlouho, ale na mou obranu – s chodbama je to prostě těžký a o naší to platí myslím ještě o chlup víc. Je to totiž dlouhá tmavá nudle s jedním světlem, ve které nám dlouho stačila jenom DIY čalouněná lavice, zrcadlo a věšák. Jinak tu nebylo nic, až na obrovskou holou bílou stěnu, ze které mi sice trochu tikalo voko, jenže prostě galerie na stěně prostě není jen tak hele. Vyladit obrázky tak, aby šly pěkně k sobě, je proces. Teda minimálně pokud jste já. No a taky co si budem vykládat, nedodělaná chodba člověka tíží vo dost míň než třeba ložnice, že.

Po svatbě jsme rozšířili sbírku obrazů u nás doma, takže v létě jsem začala vhodné kousky štosovat opřené o zeď a přemýšlet, jak s nima naložím. Jiří byl „nadšenej“, jak perfektně se to těch pár měsíců luxovalo. Nakonec jsem v bytě provedla mírnou rošádu, dovezla si ještě jeden zarámovaný plakát od rodičů….a všechno to k sobě zapadlo jak zadnice na hrnec. Nechat tomu čas se prostě vyplatilo, fakt. Ale vyfotit to, to je teda dost čelindž, protože nemám širokoúhlej objektiv a chodba má asi metr na šířku. Ale je to fakt moc hezký! Musíte mi to věřit.

Zde moje obrázky našich konstelací, které jsme měli původně nad postelí, a plakát z Petersborough petroglyfů v Kanadě, který jsem si odtamtud v deseti letech dovezla. Níže plakát od Hanny Konoly, plakát z art eventu IKEA (se kterým jsem provedla naprosto nevyslovitelnou svatokrádež, ehm, to vám ani nemužu napsat) a grafika od Blažka. Na fotku už se nevešel tisk Alenky na čajovém dýchánku od Anny Bond, moje zarámové swatche akvarelek a zelená kovová hlava.

Další velmi zásadní prvek, který této části našeho interiéru hrozně pomohl od jeho nehostinnosti, je náš milovaný afghánský kelim z Maimany, o které jsem někdy před rokem psala článek TU. Miluju orientální vlněné koberce a kelim jsme si přála už dlouho. Teď už mi do sbírky chybí akorát jeden azilal a mám to komplet. Koberec hned po položení zafungoval v podstatě jako kouzlo. Naše chodba najednou není jenom naprosto prázdný prostor mimo kontext našeho bytu, ale jeho součást, na kterou mě těší se koukat stejně jako na všechny ostatní. Dává to smysl? No prostě mám děsnou radost z naší chodby, tak jsem vám to musela nafotit, i když je to prostě „jenom“ chodba.

Ačkoliv jsme v bytě renovovali parkety, v chodbě nešly udělat zaráz s pokojema. Teď s kobercem to už ale ani vlastně není potřeba.

S kelimem doma žijeme už rok, tak jenom pár poznatků k jeho údržbě: je super. Vypadá furt stejně (a to se po něm dost chodí), nijak se nehýbe a neklouže (máme pod ním ale protiskluzovou podložku z IKEI) a dokonce i obavy z toho, že na červené bude hodně vidět jakýkoliv bordel, se ukázaly jako vcelku liché nebo minimálně přehnané. Rohožku musíme rozhodně luxovat častěji a těch pár bílých nití, co se občas někde vyskytnou z prádla, když tak člověk sebere. Jenom nedoporučuju stavět nad něj sušák s prádlem – ve vlhku totiž může trochu pouštět.

Článek vyloženě o kelimech jsem psala zde, o malé skvělé české značce Maimana, ze které je ten náš, zase ZDE
Jak očalounit lavici KLIK

K naší chodbě samozřejmě patří i mé DIY „pusinku“, které žel bohu nende moc vyfotit. Návod najdete ZDE.

No když se to veme kolem a kolem, dalo to docela dost práce, aspoň mojí hlavě teda. A přitom taková blbost, co?
Dali jste si na předsíni/chodbě u vás doma záležet anebo utřela?
Krásnou neděli vinšuju

post signature

Read More »

Slavím výročí s Bella Rose – něco o mé práci a SOUTĚŽ

Né že bych to někdy vyloženě tajila, ale že pracuju v brněnském e-shopu Bella Rose jsem na blogu rozhodně nikdy moc hlasitě nevykřikovala. I když teda předpokládám, že jste si to někteří možná domysleli. Přitom za svou práci vděčím v první řadě právě tomuto blogu, kterým jsem se při pohovoru prezentovala jako důkazem toho, že jsem kreativní, orientuju se v současném interiérovém designu a umím psát. (A ne že se teď začnete předhánět v hledání překlepů! :P) No a protože to v pondělí 1. října byly přesně čtyři roky od chvíle, co jsem v rámci extrémně vichřičného léta páně 2014 nastoupila v Brně-Modřicích na značku, rozhodla jsem se to teď konečně se slzou dojetí trochu okomentovat. A povědět vám něco o tom, co tam vlastně dělám. A taky se trochu pochlubit, žejo.

Jarní lookbook Bella Rose a já vykládám Domči ze Za kapradím něco děsně vtipnýho 


Celý to tenkrát bylo nějaký osudový. Dodělala jsem školu, odjela do Londýna (připomínám článek zde) a po absolvování kurzu interiérovýho designu rozhodila kariérní sítě. Po dvou měsících jsem si koupila letenku domů s tím, že nemám podzimní boty, už jsem dlouho neviděla rodinu a kocoura a že prostě potřebuju alespoň na skok domů. Než jsem navštívila všechny babičky, vyzvedla si diplomy a oběhala pojišťovny, byl konec září a já si řekla, že ty sítě zkusím rozhodit i tady. Měla jsem dvě firmy, který pro mě v Brně tenkrát slovy nabubřelého absolventa „přicházely v úvahu“ – IKEA a Bella Rose. Předesílám, že jsem se nehlásila na žádné inzerované pozice – prostě jsem tam poslala cvčko ve smyslu „tady mě máte a já u vás chci pracovat“. V Ikei mě naštěstí nechtěli, z Bella Rose mi paní majitelka Martina volala snad druhý den. To byla tuším středa. Na pohovor jsem šla v pátek. A v týdnu potom jsem nastoupila. Tohle jestli nezařídil vesmír, tak nerozumim ničemu.

Před těmi čtyřmi lety jsem nastoupila na pozici copywritera s tím, že bych se hrozně ráda v budoucnu stala nákupčí. No představte si to – nakupovat všechny ty krásný věci, listovat si voňavejma katalogama, hledat nový značky na veletrzích… Dream job! Neuplynul snad ani rok a hlavní nákupčí jsem se stala ofiko. I když ta práce zahrnuje většinu roku hromadu administrativy, pořád mě hrozně hrozně baví. Od copywritingu jsem se ale posunula asi před rokem o něco dál, a to k menidžování brandu. A to se pomalu dostávám k tomu chlubení.

Šťastný jouda s krepatou hlavou pod zářivkou na Formexu 2016. Tvářím se jako absolutní knedla, ale vidíte to štěstí? A tu horu jídla s edamame, co jsem si nabrala?

Jako brand manager se podílím na tom, kam Bella Rose jako značka vlastně směřuje. To kromě nastavení nějaké strategie zahrnuje i nejrůznější skopičiny, který si s velkou radostí vymýšlím a následně i produkuju (a permanentně nestíhám a zuřím a nadávám a tak dvakrát ročně i brečím a stejně to miluju). A mezi ty skopičiny patří třeba i lookbooky. To jsem jednoho dne paní šéfové oznámila, že bych je fakt chtěla udělat, že to klidně celý zařídím…a dostala odpověď „tak jo„.

Bella Rose lookbooky jsou vymyšlený jako ukázka sezónních kolekcí našich značek a důkaz, že jdou všechny krásně dohromady. Zároveň slouží i jako inspirace na vytváření prima atmosféry, ke které mnohdy stačí málo, jenom si ji občas jaksi zapomeneme uvědomit a užít. No a k tomu se místy vyskytne i nějaký návod nebo recept. Žádné velké čtení, spíš hromada krásných fotek, které by vás měly dostat do té správné atmošky (což je přesně to, o co se v Bella Rose snažíme). Momentálně připravujeme nový vánoční číslo, který už by mělo mít vychytané i nějaké drobné uživatelské mouchy předchozích verzí. Všechny je fotila skvělá a úžasná Anička Édes, koncept každého lookbooku je z mojí hlavy, stejně jako výběr doplňků a styling (i když do toho zasahuje i přímo fotografka, protože ta osoba umí všechno). A protože je třeba pracovat efektivně, můj ksicht taky najdete skoro všude. Jako jak to mám říct – našema lookbookama jsem si v podstatě splnila svoje stylingový sny a ještě mi za to někdo i poslal výplatu. Těžko slovy vysvětlit, jak moc si vážím důvěry a možností, které jsem v práci dostala. Hrozně moc. I proto jsem vždycky měla strach se nějak vychloubat a dělat héč, aby mi to vesmír zase rychle neodčaroval. Jenže teď už jsou to čtyři roky – a i kdyby mě zítra přejel traktor, tyhle roky už nikdo jen tak nevymaže.

A teď trochu konkrétněji! První lookbook spatřil světlo světa před rokem. Fotilo se u našich v obýváku ve složení já, můj Jiří a malá Eliška, kterou jsme si vypůjčili a uplatili perníčkama. Byl krásný říjnový den, v tom svetru mi bylo strašný vedro a celou dobu jsem se snažila stihnout asi tisíc věcí zaráz. Byl to docela křest ohněm, ale fakt to stálo za to. Z tohoto focení vzniklo i video od Lí films, který si můžete pustit zde.

Kde sem vzala takovej frňák?

Druhý lookbook vznikl na jaře a focení probíhalo ve spolupráci s Dominikou Za kapradím, která má krásný byt a ještě umí vázat úžasné kytky a věnečky.

V létě se focení spojilo s naším team buildingem ve Znojmě a byla to spíš taková minirychlovka, kterou jsme spojili s ochutnávkou jihomoravskách vín. Trvala jsem na tom, že já už v dalším lookbooku rozhodně nebudu! Výsledek je takovej, že tak dělám inkognito křoví s vlasama v obličeji a ty fotky podle mě kazím :))

Letní lookbook zde

No a ten, co chystáme teď, tak to bude prosím zlatý hřeb všeho, stay tuned!

Prosimvás, kromě chlubení se jsem tímhle článkem chtěla říct několik věcí. A už nemůžu, tak to hodím do odrážek:

1. moc mě baví moje práce a jsem vděčná, že ji mám
2. nebýt blogu a vás, dělám nevim co a nevim kde
3. když se jouda, jako jsem já, dokáže dopracovat k přetváření svých výmyslů do reality a dostávat za to plat, dokážete to taky…
4. …a u psaní blogu to klidně může začít.

A protože jsem s váma neoslavila pět let existence blogu, na Facebooku je vás už tisíc a já jsem i díky vám, mým čtenářům, už čtyři roky šťastně zaměstnaná ( a díky tomu vlastně i šťastně vdaná, whooops), domluvila jsem pro vás jako poděkování soutěž s Bella Rose o dohromady čtyři poukázky!

Pravidla jsou jednoduchá – napište mi prosím do 10. 10. do komentáře, co byste si na Bella Rose rádi pořídili, a připište třeba i něco o tom, proč sem (snad rádi) chodíte. A já den na to, na mé narozeniny, vyberu jeden mému srdci nejmilejší koment, který podaruju poukazem na 1000 korun na Bella Rose. A následně vylosuju ještě další tři, kteří dostanou poukázku na pětikilo. Hele jako, to je docela dobrý, ne? Šance jsou vysoký! Jenom prosím nezapomeňte nechat na sebe i kontakt.

No a to je pro dnešek všecko, tádydádydá! Těším se na vaše komentáře a díky za to, že jste mi umožnili být dneska tam, kde jsem. Smrk brek (to sem dneska ale usoplený měkejš, co?)

P. S. kromě joudy na obědě je autorkou fotek Fotím a fotky patří (překvapivě) Bella Rose

post signature

Read More »

Report – jak jsem vedla workshop

Jak jste někteří možná zaregistrovali, poslední předvánoční víkend jsem se vydala do Prahy na workshop výroby lapačů snů. Na tom by nebylo nic moc extra zvláštního, protože na workshopy chodím furt (jsou totiž boží, vite?). Z normálu ovšem vybočila skutečnost, že tento workshop jsem vedla já. Cha!

O vlastním workshopu jsem si snila už nějakou dobu, když tu náhle mě jednoho dne oslovila Jana z letenského Pokoje č. 10, ve kterém se pořádají různé kurzy, hlavně šití. Zdálo se to tedy jako znamení z vesmíru a vůbec příležitost, kterou nemůžu odmítnou. I když jsme následně nemohli najít vhodný termín a jako jediný možný se ukázal ten nejblbější vůbec (tzn. přesně ten poslední víkend před Vánoci, díky čemuž jsem šila dárky 23. a cukroví dělala 29.), i když nezafungovala síla mé osobnosti (haha/smrkbrek) a pro nízkou účast se to málem celé zrušilo, nakonec jsem Janě a vesmíru ohromně vděčná, že mi tuhle příležitost seslaly. Bylo to pro mě rozhodně poučné a vlastně i dost zábavné. I když znova už bych leccos udělala jinak, podařilo se mi myslím to, o co tam šlo – naučit mé milé účastnice vyrobit lapač snů. A i když už nám všem na konci byla zima a měli jsme hlad, upřímně doufám, že si to užili všichni zúčastnění.

No a takhle nějak to tam vypadalo. Jak poznáte, že navzdory mírnému blekotání jste schopní předat alespoň nějaké relevantní informace? Tak, že vám kurzistka s prstem v nose napoprvý vyrobí toto:

Mně prosím tento typ výpletu zabral asi tak pět pokusů, než se povedl. A k tomu blekotání – na začátku jsem začala panikařit, že jsem si špatně poznačila potřebnou délku koženky na omotání. Všechny jsem mírně hystericky přesvědčila, že to určitě nevyjde a kruh budou muset omotávat znova, načež to pochopitelně vyšlo i s rezervou. To je tak, když nevěřím sama sobě.


Kreativní svinčík akka takhle nějak to vypadá u mě doma, když zrovna neplánuju fotit

Pokud byste chtěli návod na základní typ lapače, jeden jsem pro vás sepsala před dvěma lety ZDE

Pokud máte z lapače trochu strach, pro začátek je lepší začít výpletem s širšími mezerami, stejně jako na fotce níže. Je to o fous jednodušší vyplést a o fous těžší zvorat.

Šlo jim to báječně! Takový šikovný lidi aby člověk pohledal :) Taky se všichni pekelně soustředili.

A krásné výsledky…

Já jsem nic nestihla. Až doma jsem pak vyrobila tento jako jeden z mých letošních DIY dárků

Jako správný neurotik jsem se z toho všeho pochopitelně zbřídila a zbytek pražského výletu strávila ve společnosti rumu a coldrexu. Stálo to ovšem za to.

Moc díky Pokoji č.10 za příležitost a skvělou zkušenost…a hlavně těm třem mušketýrům, kteří přišli a zvládli to levou zadní! Třeba někdy nashlé.

post signature

Read More »

Naše Vánoce 2017

Ačkoliv jsou Vánoce v čudu, stromek máme doma pořád všichni, cukroví taky ještě předpokládám nemáte snědené a všechno je furt v takovém odpočinkovém režimu. Takže i když je po svátcích, myslím, že pořád není pozdě na report o tom, jak to u nás doma na Vánoce vypadalo!

Letošní Vánoce byly opravdu moc krásné, i když společensky hodně náročné. Šití dvou dárkových pyžamových gatí a ubrusu v sobotu před dnem D se dohromady s dalšími úkony taky ukázalo jako extrémně blbej nápad – doteď mám v ledničce krém a těsto na nedodělané včelí úly, fail. Otázka za deset bludišťáků – mám je ještě udělat nebo to rovnou strčit do mrazáku na příští rok?

Letos jsme v našem obýváku zdobili stromeček už potřetí. Tedy lépe řečeno jsme zdobili obří velestrom, který je pro mého Jiřího asi otázka cti nebo nevím jak si to vysvětlit. Zároveň je stromek taky můj nejoblíbenější vánoční dárek, který od něj poslední tři roky dostávám – dokážu se zaseknou ve futrech a deset minut na něj jenom zírat s rohlikem na ksichtě (na stromek). Letos jsme s Jiřím poprvé společně večeřeli, jak jsem psala již v minulém článku, takže letošní výzdoba se týkala i naší kuchyně. Tož pojďte dál a vítejte!

Moje výzdoba byla taková vintage ankovská, řekla bych. Ubrus jsem ušila ze 100% lněné látky od Fine Little Day. Jejich stromečky prostě miluju a i ta tmavě zelená barva mi k Vánocím krásně sedla. Byl to sice výdaj jak kráva, ale toužila jsem po něm dlouho a vynaložených prostředků nelituju ani trochu. Skleničky na šampus jsem ulovila v bazaru v Budapešti, skleničky na vodu jsou po babičce. Jako nejkrásnějí dekorace se ukázalo jedlové chvojí a pár granátových jablíček. Svícen je z aukra a při jeho čistění jsem málem vypustila duši, ale stálo to za to! Akorát se vloudila chybička a svíčky jsem na Štědrý večer zapomněla zapálit, heh

Červený talíř Bristol jsem si přivezla před lety ze Švýcarska – a letos jsem mu před Vánoci pořídila na aukru dva zelené bratříčky. Polévkové misky jsou suvenýr od mamky z rumunského bazaru.

Čajové hrníčky mám taky z aukra a zrovna z jednoho chlemtám čaj

A konečně stromeček a naše směs barevných ozdob. Ozdoby jsou směs baněk koupených, darovaných, po babičce, po druhé babičce, z výprodeje…a dva mohykáni jsou i z mého dětství. Nejraději mám zlaté lucerničky, které jsem ulovila ve výprodeji. Ty jsou mimochodem výborným zdrojem krásných českých ozdob za dobrou cenu! V Brně na ně chodím každý rok do Vágnera.

Jako zásadní dekorace letošních svátků se ukázala hvězda do okna, která se ovšem blbě fotí. Tak hrozně mě nadchla, že jsem pořídila ještě jednu bílou do ložnice. Obě je mám (jak jinak) z Bella Rose, kde je mají momentálně všechny ve slevě, kdyby to někoho náhodou zajímalo.

Kromě hvězdy máme v ložnici akorát červený bobulky, který jsou letošní instagramová hvězda, mám ten pocit. Jsou pravda poměrně fotogenický

No a aby to bylo komplet, přidávám ještě fotku DIY adventního věnce, který má samostatný článek ZDE

Jak jste zdobili vy? Doufám, že jste si všichni užili kouzelné Vánoce plné lásky a pohody!
Krásný víkend vinšuju
post signature

Read More »

DIY adventní věnec, kterej letos stíhám!

Protože jsem lůzr, adventní výzdobu vytvářím každý rok nejdřív na druhou adventní neděli. Letos se ale stal zázrak a já mám doma věnec dokonce už týden předem! Není to ale pochopitelně jen tak. V pátek jsem se v Brně zúčastnila hrozně prima přátelského workshopu na výrobu adventních věnců, který pořádala šikovná květinářka Dominika, alias Za kapradím. Konečně jsem se naučila, jak se ty věnce správně dělaj – a to vše za přítomnosti svařáku, báboviček a dokonce i polívky z červené čočky. To chceš!

Dopadlo to takto:

Musím říct, že jsem spokojená velice. Základ mého věnce tvoří eukalyptus, borovice, větvičky porostlé šedým lišejníkem a cypřišovité větvičky s bobulkama, které jsem identifikovala jako jalovec chvojku, ale jistá si tím nejsem. Každopádně pokud chcete do věnce strkat něco podobného a máte malé děti, tak bacha – ty bobulky jsou hodně jedovatý.

Věnec jsem dozdobila jenom pár stěží dohledatelnejma baněčkama a vtáčkem, pro který mám odjakživa slabost. Upřímně řečeno – jsem na sebe docela pyšná. I když teda přiznávám, že mi tvorba zabrala asi o polovinu víc času jak všem ostatním, až to bylo krapet trapný.

Střed nehledejte, ten nepraktikuju.

A když máme věnec, pověsili jsme už i hvězduuu, kterou jsem si po x letech plánů konečně pořídila (a je božííí). Ta fotka je úplně o ničem, ale já z ní mám prostě hroznou radost, tak musím. A navíc má zhlaslá úplně stejnou barvu jak můj župan! No nekup to.

A níže pár fotek z výroby věnce.

Solidní matroš

Občas se naskytla otázka co je stůl a co věnec

Hotový korpus bez svíček a ozdob

Kreativní bordýlek na obřím stole vyrobeným ze dveří

Občerstevníčko

Tož tak. Workshopy jsou super, choďte na ně! Odreagujete se, něco se naučíte, něco pěknýho si domů odnesete…. a zaručeně potom budete spát jak zabití :)))

Máte už doma výzdobu? A chodíte na workshopy?
Krásný zbytek nedělej vinšuju
post signature

Read More »

DIY florárium s e-shopem Nordic Day

Dneska mám pro vás takovou krátkou ochutnávku DIY článku, který jsem psala a vytvářela pro můj oblíbený e-shop Nordic Day. Florárium na sukulenty jsem si jako každý správný vrah pokojových rostlin chtěla vyrobit už hrozně dlouho, ale dohrabat se k realizaci mi klasicky zabralo cca půl roku. Vostuda děsná, ale výsledek myslím dobrej! Mrkněte na pár dalších fotek níže, celej návod ovšem najdete na externím blogu ZDE.

Výroba mě hrozně bavila a na konferenčním stolku to floráriu fakt dost sekne. Pokud je vám tedy tenhle projekt sympatický, běžte do toho! Není to nijak těžký, ani to nezabere extra dlouho – a navíc vyřešíte věčnej problém „co s těma mušličkama vod moře?!“.

Díky Nordicu za příležitost, trpělivost a hlavně možnost zrealizovat vlastní myšlénku! Fakt mě to bavilo a kdyby jako někdo další potřeboval něco podobnýho, klidně mi napiště, nestyďte se! Ehm, konec selfpromo vokýnka, nicméně z toho mám fakt radost. Mou radost kalí jen smutný fakt, že se mi dovnitř nevešel můj natahovací dinosaur, ani sádrová muchomůrka.

Co myslíte, dobrý, né? Zkusili byste vyrobit něco podobnýho nebo dokonce florárium máte?
Krásný večer vinšuju
Čau mňau
post signature

Read More »

U nás doma očima fotografky

Dneska mám pro vás (minimálně z mýho pohledu) takovou chuťovčičku. U delší dobu jsem uvažovala o tom, že si nechám nafotit pár portrétů pro blogově-pracovní účely. Co si budem povídat, občas se nějaká ta fotka hodí a situace, kdy jsem nějakou potřebovala a měla prd, jsem už párkrát zažila. Oslovila jsem proto multitalentovanou a hrozně šikovnou Aničku Fotím, která nafotila jak mě, tak jako bonus pořídila i sérii detailů z našeho bytu.

I když jsem postřehla, že v obýváku něco cvaká, zatímco já se snažím si v koupelně nevypíchnout oko řasenkou, že bude fotek tolik mě hrozně překvapilo. Upřímně jsem z nich byla tak nadšená, že těch se mnou jsem si napřed ani nějak moc nevšimla. (Ale zas abych zas nekecala a nedělala ze sebe superskromnou nemarnivou osobu, kterou nejsem – i z těch mám velkou radost.)

Takže dneska mám pro vás výběr ze zmíněných fotek. Není to ani tak photostory z našeho bytu, jako spíš jednotlivé střípky a detaily, které utváří náš domov. Fotky nejsou nijak stylizované, dokonce není ani uklizeno a nijak extra pěkně ustláno. Takto to u nás totiž doopravdy vypadá. Tak snad se vám to bude líbit tolik, jako mně!

Fotek je moc, fakt mi to nešlo promazat. Takže díky všem, co sjeli až sem!
Krásný zbytek neděle

post signature

Read More »

Můj první (a poslední) podnájem – complete photostory

I když už skoro všechny tyhle fotky na blogu byly, dneska jsem se rozhodla konečně vám ukázat můj bývalý pokoj v celé své kráse tak, jak jsem si ho skoro rok piplala.
Když jsem dodělala školu a našla si práci, hledání vlastního bydlení bylo dalším logickým krokem v mém dospělém životě. Protože jsem měla to štěstí, že jsem studovala ve svém rodném městě, k stěhování od rodiny mě jinak nic nenutilo. Jen jsem v těch šestadvaceti začala mít už poměrně intenzivní pocit, že bych se odstěhovat už fakt měla. A to, jak hrozně smutno mi bylo první noc v novém bytě, mě v tom jenom utvrdilo. Kdybych se totiž od rodičů neodstěhovala tenkrát, tak už asi nikdy :))
Svůj první (a myslím, že i poslední) podnájem jsem pojala jako projekt. Nechtěla jsem dělat žádná polovičatá řešení, takže mi dlouho trvalo, než jsem pokoj zařídila podle svých představ. Leccos jsem sice nestihla (třeba DIY čelo postele), ale i tak jsem byla s výsledkem spokojená.
Tak vás zvu na krátký exkurz do minulosti – protože v současnosti už intenzivně pracuju na projektu č. 2., kterým vás doufám budu zásobovat budoucnu!


O křesílku jsem toho nadrásala už mraky, nejvíc jeho story shrnuje článek o jeho vzniku ZDE.

O pracovním koutku jsem zase psala TADY.

A o toaletce TU. To dokonce i svítilo slunko či co.

I o mé šatně jsem udělala samostatný článek

Takže už vlastně ani nemám co dodat. Ony ty obrázky stejnak mluví samy za sebe, i když některé byly focené víceméně ve tmě, takže jejich kvalita není valná. Bydlelo se mi krásně, ale teď už je čas říct mému minulému bydlení čus bus. Příští sneak peek už snad bude z naší nové domácnosti. 

Tak hezký zbytek valentýnské neděle!

post signature

Read More »