Archiv rubriky: snadné DIY


DIY flekatá dalmatíní zeď

Tak mi vážení přátelé odešel harddisk. A protože jsem stará konzerva, která elektroniku mění po dekádách, tak jsem místo rychlé koupě nového noťásku nechala opravit ten starý. Uplynulé týdny jsem tím pádem nestrávila civěním na youtube a psaním článků, ale zato jsem stihla hned několik vysoce uspokojivých DIY projektů. A první mám pro vás právě dnes!

Jestli jste četli můj předposlední článek o flekatých zdích a sledujete můj instáč, musí vám být hned jasný, odkud vítr vane. Jo, tentokrát se opravdu nejednalo o prázdný řeči, ale o plán. U nás v ložnici totiž dlouho zbýval takový nedodělaný koutek, kde se tak nějak nic nedělo. A protože jsem poslední půlrok strávila víceméně doma, z toho značnou část v posteli téměř naproti němu, už mě úplně přestal bavit. A jak jistě chápete, najednou bylo třeba jednat.

Tenhle projekt byl tak trapně jednoduchej, že nechápu, proč jsem se do něj nepustila dřív. Samozřejmě velká část flekatých stěn z minulého článku byla draze a komplikovaně otapetovaná, ale věřte mi, že to fakt nepotřebujete. Celej dům byste zvládli oflekatět za pár hodin, mně tenhle kousek netrval snad ani hodinu a to jsem si to poměrně vychutnávala. A cena téhle švandy? Sedmdesát korun prosím pěkně. Respektive v reálu tak deset, většina barvy mi zbyla. Koupila jsem tónovací barvu na stěny v Bauhausu, která se – světe div se – bezvadně hodí i nezředěná na jakýkoliv malůvky. Balení stálo 70 káčé a do misky jsem si kápla jenom jednou trošku s pár kapkami vody. Kdybych chtěla šedou, stačilo by přimíchat trochu bílé, kterou máme doma vždycky na zatírání děr po vrtání a podobné faily. Stejně tak byste s jinou barvou docílili pastelových tónů dle libosti, pořád s minimálními náklady.

Pokud byste se rozhodli, že do toho půjdete též, rozhodně si předem vyzkoušejte pár štětců a jejich stopu (respektive různé stopy) na papíře. Za sebe určitě doporučuju jemný štětec s rovně ustřiženou špičkou. Původně jsem měla přímo na tohle koupený jiný, ale ten neprošel testovacím papírem. Neustřižené štětinky si dělaly co chtěly a stopa byla hrozně „chundelatá“. Můj štetec je 2 cm široký výtvarný, určený na akrylovky.

Flekatět jsem začala odspodu nahóru a dala jsem si záležet na tom, aby mi nikde nevycházel žádný vzorek, ale aby byly fleky co nejmíň pravidelné. Na to je potřeba dávat si pozor – oko i hlavu (minimálně ty moje) to automaticky hrozně svádí dělat do vzorku a vytvářet „šachovnici“,  jenže to pak nejni vono.

Fleky jsem dělala různé, ale zhruba stejně veliké. Na základě výzkumu z minula jsem věděla, že nechci fleky moc blízko u sebe, ale ani tak daleko, jako je měla např. Mr. Kate. Prostě něco mezi. Řeknu vám, když jsem začla, trochu jsem se bála. Ale čím víc fleků jsem měla hotových, tím nadšenější jsem byla.

Protože se nejedná o samostatné zdi, ale jenom koutek, který oddělují dvoje dveře, neflekatěla jsem až do stropu, ale jen po konec rámu dveří. Chvilku jsem koketovala s nějakým sofistikovanjším ukončením do ztracena apod., ale nakonec jsem to udělala víceméně do rovna, kam až jsem ze židle dosáhla. No a takhle to dopadlo.

Teď na to čumím z postele, chrochtám si spokojeností a už plánuju další zútulňování. Coming soon!

Krásný nedělní večer přeju
post signature

Read More »

Poličky v kuchyni a svatební dar na nich

Některý věci mi zkrátka trvaj. Nemám ráda dočasná řešení, takže když si nejsem něčím jistá, čekám, až se to tak nějak vystříbří. Stejně jako s těmahle poličkama na porcelán v kuchyni.
Jako svatební dar jsme od babičky dostali kávovou sadu anglického porcelánu. Sami jistě uznáte, že strkat todlencto někam do skříně by byla téměř svatokrádež. Dlouho předlouho jsem hledala a přemýšlela, kam s tim? Koukala jsem na poličky na talíře, prosklený skříňky… a nic ideálního ne a ne najít. Několik měsíců jsem tak při žvýkání snídaní a večeří koukala na krabici těchle krasavců v rohu kuchyně, až jsem konečně dostala nápad a vyřešila to – ikeou. Tohle jsou prosím poličky na kořenky. Cha! No nejsem já vobčas praktická?

Ééé, vono to to teda trvalo ještě i několik měsíců potom, takže kromě krabice s porcelánem jsem na zemi koukala i na ty poličky. Ale nedávno se mi konečně povedlo půjčit si vrtačku a vrhnout se na to. Bylo to děsný. Ačkoliv si myslím, že s vrtačkou docela zacházet umím, pochopitelně jsem ve stěně narazila na šutr velikosti dlažební kostky, na který běžná vrtačka nestačí. Šroubovákem jsem pak hledala jeho okraj, který jsem naštěstí našla asi o cenťák níž, takže hmoždinku stačilo do zdi zadělat pod úhlem. Chvilku jsem ale pojala podezření, že kvůli šutru mi tenhle projekt padne. Když nad tím zpětně dumám, mrňavá vztekající se Anka v pyžamu s vrtačkou v ruce musela být opravdu zajímavá na pohled.
Po vyvrtání jsem byla nucena zadělat krátery okolo a všechno zatřít barvou. Je zvláštní, že někdy to vůbec není potřeba, v našem starým bytě je to ale potřeba skoro vždycky. Celý proces se tím bohužel natahuje o celé dny. Než zaschne stěrka, než vybroušená stěrka zaschne podruhé, než zaschne barva… Taky vás to tak baví tohle?

Hele ale nakonec to dopadlo dobře! Zeď byla dlouho zbytečně prázdná, teď mám při jídle na co koukat. Jakože konečně nekoukám k zemi na krabici, ale do výšin na krásnej porcelán. Vzala jsem to rovnou i s mírnou debordelizací a ministylingem stolku pod, takže je teď mnohem čistější na voko.

No a to je v podstatě celý. Miniproměnu jsme završili rodinným brunchem, kdy jsem vlastnoručně uvařila 12 ztracených vajec téměř naráz. A teď to říkám všem, kdo je jen ochotnej poslouchat, protože jsem tím překonala jeden ze svých velkých strachů. Strach z tvorby ztraceného vejce. Znáte?

Tak krásnou neděli vinšuju!
post signature

Read More »