Archiv rubriky: Svatba


O svatbě díl 4. – doplňky, vlasy a makeup

Tak tu máme 1. máj, lásky čas, a svatební sezóna se rozjíždí na plnou palbu. To zní jako vhodná doba a další svatební článek, tentokrát o doplňcích a vizáži! Jinými slovy – dneska to snad bude oproti minulému článku vcelku krátký, i tak mám pro vás ale pár tipů a poznatků. Prosim vás, jestli rádi sledujete nějaký fashion a beauty blogy, tak nemějte velký očekávání. Aby bylo jasno, tak letos jsem na sobě měla makeup asi dvakrát, což by vám mohlo napovědět, jaký mám k těmto záležitostem vztah, hehehe. No tak jdeme rovnou na to!

Boty, závoj, šperky a prstýnky

Boty byly pro mě z této oblasti jednoznačně nejdůležitější položka. Já totiž boty naprosto miluju, i když to už asi delší dobu není moc poznat.Vlastnila jsem (a stále ještě vlastním) opravdu rozsáhlou sbírku sandálků na podpatku a lodiček, které ale do práce nebo na kapačku do špitálu fakt nenosim. Pořád po nich ale mé srdce touží, a to tak že velmi. Moje idea byla neskromná – třpytivý lodičky Jimmy Choo. Ehm. To bylo sice reálný zhruba jako to, že nám přijedou zahrát praví Rolling Stones, ale nějak jsem tu ideu nedokázala dostat z hlavy. No a pak se stala srandovní věc – při zcela náhodné návštěvě jednoho brněnského obchoďáku jsem našla třpytivé stříbrné lodičky z plesové kolekce, které odpovídaly jak mé cenové kategorii, tak i požadavkům. Boty jsem tak měla mnohem dřív, než jsem věděla, jak budou vypadat moje šaty. To bych vám osobně rozhodně nedoporučila, ale v mém případě to fungovalo. Já si je zkrátka vysnila a vesmír mi je seslal.


K botám je nutno zmínit pár důležitých věcí:

1. Může vám to připadat jako samozřejmost, ale myslete na to, aby boty byly pohodlné, případně mějte v záloze něco placatého na přezutí (to doporučuju každopádně). Moje boty pohodlné fakt byly, ale stejně jsem se musela večer přezout do balerínek. Ono se to nezdá, ale člověk toho vážně dost nachodí. A nakřepčí. Čili bych raději krapet investovala, ať to má co nejměkčí stélku.
2. Pokud máte velikou sukni nebo dokonce obruč, na krásný drahý boty se můžete s radostí vybodnout, protože stejně nebudou vůbec vidět. Pokud máte šaty splývavé anebo kratší sukni (anebo prostě milujete boty), pak se bez nějakého reprezentativnějšího kousku neobejdete.
3. gelové vložky = pár hodin v botě navíc + doporučuju nové boty doma trochu rozchodit, rozhodně si je neobouvejte poprvé až na svatbu!
4. pokud už je v té chvíli máte, nezapomeňte si vzít boty na zkoušku šatů – výška podpatku se musí korigovat s délkou sukně.

Můj (pochopitelně) nesponzorovaný tip – mrkněte na svatební boty na Zalando. Mají mimo jiné svatební řadu Betsey Johnson a nedávno jsem tam v botách online-window-shoppingovala poměrně dost dlouhou dobu. Dají se tam sehnat fakt velice krásný kousky. Co si matně vybavuju, jinak to nakupování bot bylo dost tristní a já se svým úlovkem měla spíš štěstí. Ale možná jsem to řešila moc brzy…

Závoj jsem si původně nedokázala moc představit. Bílý šaty a ještě bílej závoj? To je na mě asi moc. Ale když se rozhodlo, že moje šaty budou stříbrné a navíc úplně hladké, začal mi dávat smysl. Ušila mi ho stejně jako šaty Maruška M., připevňoval se na dvě sponky a přišlo na něj olivový roští. Závoj jsem měla na délku vlečky, tzn. dlooouhej a bylo to krásný, i když mi během obřadu při otáčení krapítek zavazel, družička to ošéfovala. Akorát jsme se o tom nedávno bavili s Jiřím a ten mi povidá „tys měla závoj???“ No comment. Potkali jsme se už několik hodin před obřadem a já si závoj našpendlila až těsně před akcí jako takový překvápko nakonec, ale jak vidno, ženicha to nijak nepřekvapilo :D Z toho plynou dvě ponaučení – kvůli ženichovi to nedělejte :))) a počítejte s tím, že ve větrném počasí může být se závojem o trochu větší zábava, než byste preferovali.

jsem pincezna

Co se týče šperků, měla jsem pouze přívěsek s diamantem na krku z rodinného trezóru, na kterém trvala babička. Byl tak trochu „něco půjčeného“, i když mi po svatbě zůstal. Žádné výrazné šperky mi k looku neseděly, normálně jsem si tedy nechala svoje náušnice od Jiřího, co mám v uších už přes tři roky a vyndávám je jenom občas na čištění. Helix mi v uchu k nelibosti mamky taky zůstal, aby tam byla aspoň malá známka punku. No a pak tedy ještě zásnubní prstýnek, který od té chvíle nosím se snubákem v kombu. U šperků tedy osobně doporučuju zkusit se poptat maminek a babiček, jestli by vám nepůjčily nějaký svůj poklad – určitě to bude dávat větší smysl, než si kupovat nějakou bižuterii, si myslim já. Dejte si taky pozor na to, ať si za šperky nevyberete něco zbytečně moc moderního a výrazného, co jednak odvede pozornost od vás samotných a ještě se budete za dvacet let nad fotkama chytat za nos.

přívěsek a jinak kde nic tu nic

Co se týče prstýnků, ty jsme si nechali vyrobit u stejného klenotníka, u kterého nechal Jiří vyrobit můj zásnubní prstýnek. Já mám jenom jednoduchý kroužek s kulatým okrajem, Jiří má matný s leštěným hranatým okrajem. Zdobené snubáky se nám ani jednomu nelíbí, kroužky tudíž nebyly nijak zásadní položkou v rozpočtu, i když pár tisícoveček oba dohromady samozřejmě taky stály, protože jsme chtěli bílé zlato. Některé páry se u snubáků poměrně rozjíždí, mně to teda přijde riskantní – plánuju ho nosit nafurt a módní věci se časem vždycky můžou znelíbit, osobně tedy hlasuju pro jednoduchost. Taky doporučuju řešit prstýnky s dostatečným předstihem a před obřadem je svěřit někomu opravdu ale opravdu spolehlivému. Historek o nestihnutých/zapomenutých prstýncích jsem slyšela až moc.

Vlasy a makeup

Nejhysteričtější moment celých svatebních příprav byl spor o drdol. Já chtěla rozpuštěný vlasy, máma zarytě trvala na tom, že musím mít drdol. Jak já nesnáším drdoly! Jenže když se rozhodlo, jak budou vypadat moje šaty, bylo jasné, že k nim budu muset mít něco učesaného a že na to budu muset někoho povolat. Sice výsledný účes vypadal o dost jinak než na zkoušce, ale výsledek na fotkách vypadá pěkně, takže za mě dobrý. Trochu větší hlava byla spíš způsobena mojí tehdejší téměř podváhou a ne vlasama. Sice jsem neměla vlnitý účes a la old Hollywood, ale ty by asi celej den stejnak nevydržely a aspoň jsem mohla mít ten neviditelnej závod. Jaký z toho plyne ponaučení? Napřed vyřešte šaty, až pak se do krve hádejte s příbuzenstvem.

No a k makeupu. Jo. Tak ten jsem si dělala sama. A květnatě vám teď vysvětlim proč, i když tak ráda často zdůrazňuju, jak se nemaluju. Rozhodně to nebylo jenom kvůli prachům, i když to pro mě byl samozřejmě fajn bod, který jsem mohla z rozpočtu vyškrtnout. Mě už totiž v životě pár lidí líčilo, amatéři, poloprofesionálové i kovaní profíci. A víte co? Nikdy mě nikdo nenamaloval líp, než jak to umím já sama. Respektive tak, aby se mi to líbilo víc, než jak to zvládnu já sama. Já mám totiž problém s tím, že vizážistky často líčí tzv. na fotky. Protože foťák dycky vyžere spoustu barvy, na fotkách vypadají nevěsty krásně, i když jsou v reálu dost často prostě zmalovaný. Pardon, ale už jsem pár takových nevěst viděla a vždycky jsem věděla, že to Anka nece. Stejně jako se šatama jsem totiž opravdu nechtěla jednu věc – aby makeup přebil mě. JÁ jsem chtěla být ten den krásná, ne mít na ksichtě hustej makeup (a pak fotky )…dává to smysl? Doufám, že jo, já bych neměnila, i když jsem na fotkách trochu bledule a žádnej mejkap na nich není vůbec ale vůbec vidět, což byl ale stejně záměr.

Jediná fotka, na které jde při zvětšení mejkap vidět. Ale zas sem nemůžu nahrát plnou velikost, takže zase nic

Snažila jsem se namalovat tak, aby nebylo moc poznat, že jsem namalovaná – zaměřila jsem se na hloubku očí, použila hlavně hnědou do oblouku a hojně rozjasňovač. Jako bázi pod makeup a makeup samotný jsem použila vzorky ze Sephory – nechala jsem si dát do kalíšků nějaké vytipované produkty na zkoušku…a nakonec mi zbyly i na ostré použití v den D. V Itálii jsem si v mém oblíbeném KIKO koupila rtěnku, bázi pod oční stíny a nějaký stíny na voko, jako řasenku už roky „používám“ Hypnose od Lancome, nic jinýho mi nevyhovuje. Tvářenku, linky, pudr a rozjasňovač jsem taky měla z vlastních zdrojů, konturovat jsem fakt nic nepotřebovala. Makeup jsem si pochopitelně vyzkoušela jednou předem, ale jinak je to celé. Ačkoliv nechci nikomu vizážistku vymlouvat ( to je opravdu čistě individuální záležitost a nechť si to každý udělá po svém), osobně doporučuju se při zadání komukoliv zamyslet nad tím, jestli chcete mít krásný makeup anebo být krásná vy. Ono to totiž nejde vždycky ruku v ruce, i když samozřejmě kdo hledá, najde. Ale jak řikám, proti gustu…

Hele ale jako fakt sem si na ten ksicht něco patlala, dokonce i tvářenku! A u toho stihla dělat vopičky, že


Ženich

Ženich se řešil sám, takže nemůžu úplně mluvit za něj. Protože nevěděl, jaký budou moje šaty, jako překvápko jsem mu koupila v Itálii hedvábnou kravatu v podobné barvě. Taky jsem mu pořídila hedvábný kapesníček, na který jsem vyšila jeho iniciály – a tohle dostal ještě s placatkou jako můj svatební dar ve chvíli setkání. Jinak byl ženich komplet oděn z vlastních zdrojů a já mu do toho nijak nekecala, i když bych ho zpětně asi přemluvila ke koupi nových bot. Měl je maličko okopané, na což babičky pochopitelně nezapomněly upozornit. Co ještě možná stojí za zmínku je fakt, že si ženich bral s sebou na převlečení pro jistotu košili – a byl to super nápad, protože tu první si v průběhu večera zlil archivním vínem.

Takže tolik k tomuto. Příště už se podíváme akorát na program, faily, oddávajícího, rozpočet a podobně, čímž celou sérku o naší svatbě plánuju snad už konečně uzavřít. Čili jestli máte milé nevěsty jakýkoliv dotazy, sem s nima!

Narcis show fotky jako vždy the one and only Fotím.

post signature

Read More »

O svatbě díl 3. – místo, květiny a dekorace

Jelikož letošní nevěsty a ženichové už by touto dobou měli řešit svatební přípravy (bububu), myslím, že nastal čas na další článek ze svatební série! A tentokrát se mrknem na to, jak jsme řešili a vyřešili místo a jeho výzdobu. Místo je totiž naprosto zásadní pro celkový koncept a vyznění svatby, pokud vám teda na něčem takovým sejde. Ale jste na tomhle blogu, takže si troufám tvrdit, že asi jo. Mě na tom docela záleželo. Jak už jsem myslím někam psala, od zásnub mě pronásledovaly vysoký očekávání mýho okolí, kdy jsem si nejednou vyslechla, jak krásný a vypiplaný to určitě budeme mít. Jednoho by to krapet znervóznilo, nicméně můj přístup se po krátké hysterii velice rychle změnil z „tyhelejátinevim“ na „challenge accepted“. Protože já jsem já a zařizovaní svatby je přesně ten typ zařizování, co mě doopravdy bavil a baví i nadále. Opravdu můžu směle říct, že jsem si to užívala od začátku až do konce a byl to můj oblíbený „projekt“ loňského roku.

Jak jsme místo hledali a našli


Z místa jsem ovšem měla upřímně řečeno dost veliký obavy, protože to byla jedna z věcí, kterou jsem bezvýsledně googlila už dlouhé měsíce a snad i roky před svatbou (čistě teoreticky, chápete, pro výzkumné účely). A žádná tutovka se ne a ne objevit… Po republice je sice hromada překrásných míst, stodol, penzionů, dvorů, zámků a stavení, ale já jsem vycházela z těchto požadavků:

1. chceme svatbu spíš formálnější, nikoliv extra uvolněnou a vílí jak současný trend káže
2. chceme obřad i mejdan na stejném místě
3. chceme svatbu přímo v Brně, žádný dojíždění ani přespávání v tramtárii

Hlavně ta trojka byla kámen úrazu a zrovna přes tu nejel vlak. S Jiřím jsme oba Brňáci, většina našich rodin i kamarádů jsou z Brna, chtěli jsme se vyspat ve své vlastní posteli… a přemlouvat dědu, že na svatbě rozhodně ale rozhodně musí být, bylo poměrně náročný i tak.

Měla jsem ale to štěstí, že jsem měla takovou fotografku, jakou jsem měla. Anička totiž všechno ví a poví, bez ní by ta naše svatba vypadala asi úplně jinak. Dostala jsem od ní tip na Hlídku pod Špilberkem, kde se v té chvíli svatební business teprve začal rozjíždět, místo tudíž nebylo nijak extra provařené a hlavně bylo pro nás zcela ideální a volné i půl roku před termínem. Hlídka je jedna z budov v parku pod brněnským hradem Špilberk, má krásnou fontánu a zahradu, která je komplet obehnaná zdí. I když jsme byli prakticky v centru, měli jsem úplné soukromí a jako bonus navíc došli domů pěšky. Místo bylo opravdu krásné, přitom nijak vyumělkovaně načančané, domluva ve velmi no stress duchu, cena příznivá… Nebylo absolutně co řešit, poskakovala jsem nadšením.

Jinak ještě taková poznámka k vybavení sálu – na Hlídce je pěkný zelený venkovní nábytek a kavárenské židle a tonetky, ale ty jsou tmavé a malé. Půjčovali jsme si tedy svatební nábytek z NFCP (a dětskou židličku), který jsme si sami přivezli, sestavili, rozmístili a prostřeli. A tím ušetřili majlant. Svatbu nám nikdo externí nekoordinoval, pár lidí akorát dostalo několik úkolů a to bylo celé. Pokud ovšem na tohle nemáte nervy, určitě se nebojte koordinátory oslovit. U nás by koordinátor neměl co dělat.

Mňo. Googlením samozřejmě najdete hromadu dalších míst, na obřady i hostiny všeho druhu, přesto mi to nedalo, abych vám níže nesepsala alespoň nějaký odrazový můstek toho, co nějakým způsobem zaujalo mě. Na základě vlastní zkušenosti si říkám, že by to někdo mohl ocenit. Nevěsty z Čech prominou, tam jsem nehledala.

Moje tipy na další místa v Brně:

Dvorek pod Petrovem (co si tak vzpomínám, zabookováno bylo i na rok a půl dopředu, čili bacha na to)
Docela jsem zvažovala něco v Místodržitelském paláci v Brně – mám moc ráda jeho nádvoří i café Morgal, ale nádvoří je možné používat jen do 22 hodin a v Morgalu je taková blbá akustika. Jinak jde v Místodržiteláku pronajmout i barokní sál. Nakonec jsme tam zaběhli alespoň v rámci focení na kafe :)
Zahrádka Na Střeláku – v podstatě taky dost zapadá i do našeho konceptu, ale není tam tolik soukromí. Moc zajímavě opravené, krásná arkáda…za mě super nijak extra provařené místo, ale taky nic hogo fogo.
Zámecká restaurace Monâme – sousedí s pěkným parkem, ale mám pocit, že tam teď dochází k nějakým změnám

Café Podnebí – podle mého soudu nejkrásnější kavárenská zahrádka v Brně, ale spíše na něco uvolněného
Musím říct, že mně přijde překrásný i freskový sál Staré radnice. Jen jsem se nechtěla ve dveřích vystřídat s dalšíma nevěstama (a nechtěla jsem pokud možno civilní obřad). Podobně i kapitulní síň bývalého premonstrátského kláštera v Židenicích, tam je ale navíc trochu mínus okolí.

Místa v okolí Brna a na jižní Moravě:

Stodola v meruňkovém sadu – kousek vedle je ještě jedna stodola, ale ta je googleproof
Stodola Suška – současná mega hitovka, obě stodoly jsou jako dělané na svatby podle nejžhavějších trendů (a to nemyslím nijak extra sarkasticky, prostě jestli chcete pinterestovou svatbu, určitě mrkněte)
Bukovanský mlýn  – pokud ste Moraváci jak dělo a bez hektolitrů slivovice to nepude, tak mrknite na tyhle. Zaujal mě i Jáňův dvůr.

Extra tip: moc se mi líbí nabídka agentury Svatby podle Katy, která začala nabízet božská svatební šapitó. Pokud máte v hlavě louku nebo rozkvetlý sad, kam se dá dopravit zázemí, tohle by mohla být možnost pro vás. Jen se nezapomeňte zeptat vlastníka objektu o povolení :)

O konceptu, kytkách a dekoracích 


V květnu jsem se svojí svědkyní v rámci rekonvalescence těla i ducha odjela na výlet po palladianských vilách. A právě tam jsem si uvědomila, k čemu podvědomě asi trochu tíhnu a kam koncept naší svatby, do té doby ne úplně konkrétní, směřuje. A dost možná to bylo ve vile di Maser se sklenkou tamějšího prosecca v ruce. Mám pocit, že Aničce jsem to pak vysvětlovala slovy „zchudlá italská šlechta„:))). Jsem velkej italofil, krásné historické vily s oprýskanou omítkou a zahradou s růžovými keři mě fascinujou kdekoliv na světě a chtěla jsem trochu té atmosféry vykouzlit i na naší svatbě. Aby to bylo trochu formální, ale né snobské; elegantní, ale né dokonalé; relativně uvolněné, ale ne rozjuchanej mejdan s grilovačkou. Stačilo si představit, že Hlídka je italská villa v mírně ošuntělém stavu, myslet na to při výběru květin…a šlo to celý tak nějak jednodušeji. Opravdu musím říct, že mi to při plánování dost pomohlo.

Inspirace z cesty po Itálii, villa Maser a růže u villy Valmarana

S těmito obrázky v hlavě jsem s Aničkou v rámci projektu The Year of Flowers probírala i květinovou výzdobu. Chtěla jsem ji elegantní a v tlumených barvách, které budou ladit s barevnou paletou svatby – čili krémové anglické růže, šedá, olivové větvičky, kapka růžové a „zlaté“. Když jsem poprvé uviděla svoji kytici, byl jsem úplně perplex z toho, že se mi v ruce zhmotnila fotka z odněkud z IG či Pinterestu. Anička udělala kytku přesně pro mě, tak akorát na šířku mých boků, krásně uvolněnou a přesto turbo elegantní. Doteď jsem úplně nadšená, kytky byly opravdu nádherné.

Jako stuhu jsem použila vintage chantillskou krajku, kterou jsem si před vznikem tohoto blogu koupila ve vetešnictví v Lausanne
Naše barevná paleta

Další květinová výzdoba byla v podobě velikých aranžmánů na stoly (jeden jsem zkoušela vyrobit i já!), olivových větviček na ubrouscích, kvítek ve fontáně (to se obzvláště líbilo malým dětičkám, které kvítka z vody radostně lovily…a rodiče byli nuceni lovit svá dítka), olivových větévek na informačních tabulích a v lucernách a nějakých menších zbylých kytek v pár vázách. Jinak jsme měli nachystané i vázy na kytky pro maminky, svědkyni a družičky – u těch nezapomeňte, že můžou taky sloužit jako součást výzdoby. Tahat s sebou je po obřadu fakt nikdo nebude… Ženich měl korsáž, já si do hlavy nechala nad obřad zapíchnout ještě i nějaký olivový lístky.

Jo málem bych zapomněla. Kónický svíčky jsem sháněla po všech čertech, chtěla jsem světle šedý. Ale eshop, kde jsem je našla, mi po několika týdnech čekání sdělil, že do termínu nebudou. Vyřešilo to Tesco, i když v krémové. No bóže.

A teď prosimvás zásadní doporučení nejen ode mě, ale ode všech, s kým jsem svou svatbu předem i potom konzultovala. NEPODCEŇUJTE TY KYTKY. Fakt. Pokud je ve vás aspoň trochu estéta, za mě tohle byla rozhodně naprosto zásadní investice. Vykašlete se na kamión dekorací z Číny, který jsou sice možná po kusech levný, ale v kvantitě drahý, a zainvestujte do kytek. Neříkám, že musíte oslovit nejlepší květinářství v okruhu 100 km a zaplatit za to milión – i kdybyste měli sebrat kámošku, jít na louku a zkombinovat to s kytkama z kýble z Tesca, nějak se to vždycky dá vymyslet. Květiny tak hrozně ovlivní celkovou atmosféru i vyznění, že nic jinýho vlastně ani moc nepotřebujete. Opravdu. I moje přísná máma po vstupu do sálu spráskla ruce a vyřkla větu, kterou asi hned tak nezapomenu, cituji „To je krásný!„. Bylo to krásný. A opravdu nic moc dalšího nebylo potřeba. Květiny jsou nejkrásnější dekorace, co můžete na svatbě mít. Rozhodně velice lobbuju za to, abyste si na květiny udělaly v rozpočtu místo. Nebudete litovat, fakt!

Aranžmán na obřadním stole

A ještě když jsme u toho Tesca – pár dní před svatbou jsem tam koupila dva svazky bílých a růžových růží za padesát korun, které jsem doma nechala nakvést – a svědkyně mi je ráno oškubala do námi vyrobených kornoutků z pauzáku, aby po nás měli lidi co házet. Nazdar bazar a jakýpak copak.

Tak ačkoliv jsme si teď vyjasnili, že nejdůležitější jsou kytky, přeci jen jsme na svatbě pár dekorací měli. Konkrétně několik květinami ozdobených luceren a lucerniček z kovu i skla, několik zlatých svícnů na stolech, pár váz a skleněnou krabičku na přání a prstýnky – to vše vypůjčené z Bella Rose. Tam jsem si ve skladu půjčila i paletu, která pak s dekou a polštářky sloužila jako taková relax zašívárna pro mladší ročníky. Nutno říci, že velice hojně okupovaná. K tomu jsem koupila akorát pár levných šedých dek z Ikei, které se rozhodně večer na zabalení hodily. Nové jsem pak kupovala snad už jenom balení balonků na bránu, aby hosté trefili. Dál jsem si ještě popůjčovala pár bedýnek na drobnosti, deky a polštářky. Pak už za zmínku stojí asi akorát 50 mnou ručně našitých ubrousků z šedého lnu z Ikei (málem mi yeblo, ale bylo to fakt moc hezký a v rámci možností i relativně ekonomický) a sbírka skleněných stojanů na dorty snad ze všech bazošů v Brně, ve kterých byly v sále koláčky. A v nějakých hlubších voda a plovoucí svíčky s kytičkama. Mimochodem, nepotřebujete někdo stojan na dort? Minimálně jeden mi přebývá. Doma jsem ještě posbírala všechny naše skleněné karafy, do kterých jsme nalili tvrdý alkohol.

Diy ubrousky s větvičkou a jmenovka z našich svatebních tiskovin
Vynikající dorta z Kokina ozdobená květinami a prskavkou z Bella Rose.

Večer nám jako osvětlení v zahradě posloužily dva žárovkové řetězy, který jsem za pár peněz půjčili. Jinak jsme měli osvětlenou fontánu a všude lucerny, pár jich bylo i zavěšených na stromě a to byla vážně nádhera.

Všecky lucerny jsou z Bella Rose

Osobně jsem kromě ubrousků vyráběla i fotostěnu, která má samostatný článek, a dvě informační tabule. K těm mi posloužily opět rámy za pár šušňů z bazaru, vodovky, křídové a akrylové fixy…a trocha trpělivosti. Křídové fixy ve stříbrné a zlaté jsem ulovila v papírnictví v Dánsku, ale ve výtvarných potřebách je myslím seženete i zde. Hele a víte co? To je celý. Někomu to možná přijde hodně, jinému zase málo. Pro nás to bylo přesně tak akorát, co se týče výzdoby, neudělala bych nic jinak. Nezbyla mi hromada krámů na jedno použití, ubrousky jsem předala dále do světa a rámy i stojany se (téměř) beze stopy vsákly do našeho bytu. Máma ještě přinesla nějaké hračky pro děti, sestra vybavení fotokoutku… a to si pak zase odnesly. Pokud máte tu možnost, pučte si co můžete! Dekorace půjčuje hromada svatebních agentur, ale zkuste zapátrat i mezi již vdanými kamarádkami, poptat se kreativců ve vašem okolí, objet bazary…

Fotokoutek jsme měli DIY a na Instax – fotky jsme si nechali lepit do scrapbooku, který teď máme na památku. Co fotka, to perla (a ty vzkazy! <3)
Návod na papírové růže ZDE

Jestli jste se prokousali až sem, tak doufám chápete, proč tu svatební sérku nemůžu vychrlit celou zaráz. Musím říct, že jsem se při projíždění fotek dost zasnila a zjihla a absolutně nechápu jak je možný, že to už za pár měsíců bude rok. Smrk. No nic, jdu si dát horkou čokoládu.

Kromě fotek z Itošky veškeré foto the one and only Anna Édes.

Krásný zbytek neděle vinšuju a svatbám třikrát nazdar
post signature

Read More »

Jak jsem dekorovala podzimní svatbu (ne tu moji)

Týden před Vánoci je to asi trochu offtopic, ale už delší dobu jsem vám chtěla ukázat nějaké fotky z toho, jak jsem si zase jednou hrála na dekoratérku. A to rovnou na svatbě!

Dekorování „cizí“ svatby jsem se děsně bála, zadání bylo dost výzva. Jednalo se totiž o moravsko-francouzskou svatbu a jako barvy chtěli ženich s nevěstou trikolóru. Červená, bílá a modrá jsou totiž barvy, které spojují obě země. Rozhodně to teda není kombinace, se kterou bych předem počítala, ale nakonec to myslím klaplo a spokojená byla jak nevěsta, tak i já. Jinak jsem měla v podstatě úplně volnou ruku, nevěsta akorát měla k dispozici nějaká světýlka, která chtěla zužitkovat.

Protože ze své vlastní svatby vím, jak hrozně důležité jsou květiny (a jak často se opomíjí), jedním z prvních bodů programu bylo zapojit do procesu Dominiku Za Kapradím, která vytvořila veškerou květinovou výzdobu. Byli jsme i s nevěstou domluvení na aranžmánech na stoly a oltář, malé vázičky na bistro stolky a nějaký eukalyptus a pistácii na dozdobení. A pak samozřejmě i vazby pro nevěstu, maminky a podobně, ale to už šlo mimo mé pole působnosti.

Ačkoliv jsem na začátku zkoušela i klasické barvy trikolóry, to fakticky nešlo. Červenou a modrou jsem tedy ladila do tmavých odstínů, které šly krásně dohromady s barevným říjnovým podzimem. Vyráběla jsem několik látkových girland, banner se jmény, fotokoutek a nějaké drobné doplňky. Svícny, vázy a lucerny byly vypůjčené z Bella Rose. Do malých váziček dole na polici jsem před obřadem ještě přidala nějaké kvítka (na fotce jsou zatím v chladu) a do velkých váz se po obřadu odložily květiny svatebčanů. Mimochodem – na to se často zapomíná, ale kytice můžete normálně využít jako součást stylingu, protože po obřadu je stejně musíte dát někam do vázy. Rozhodně je lepší s tím předem počítat a pugét využít, než mít pak květiny někde odložené bokem.

Ženich s nevěstou měli svatební oznámení s motivem puzzle, aspoň takhle něžně jsem tento motiv zopakovala na jedné z dekorací.

Obřad proběhl v altánu, kde jsem udělala pozadí s jednoduchých záclon z Ikei, světýlek a látkové girlandy.

Stoly byly prostřeny bez talířů, ale s příbory a ubrousky. Ty byly bílé látkové a na nich na přeskáčku papírové tmavě modré a červené se snítkou eukalyptu. Na některé stoly jsem vyráběla jmenovky, jinde byl zasedací pořádek volný.

Jinak ta divná věc vpravo – to je prosím fotokoutek. Za hodně málo peněz a času hodně muziky, někdy na to asi dáme samostatný DIY.

Kromě látkových girland jsem využila i stuhy, ale látka natrhaná na proužky je jednak mnohem levnější a jednak mnohem měkčí a splývavější. Na něco jsou ale stuhy zase lepší (třeba když chcete omotat něco dlouhého), je fajn mít k dispozici obojí.

Tož tak.
Krásnou třetí adventní neděli vinšuju a svatbám zdar! Já vloni dostala prstýnek pod stromečkem a letos už jsem vdaná paní. Sou věci, co?
post signature

Read More »

O svatbě díl 2. – šaty

Jestli si něco z tématu „svatba“ zaslouží samostatný článek, jsou to určitě šaty, které mi ušila Marie Mukařovská. Jsou totiž nejkrásnější na světě (minimálně pro mě), lehké jako pavučinka a zcela jednoznačně „moje“. Vedla k nim docela dlouhá cesta, ale z výsledku jsem pořád úplně nadšená. I dneska, když jdu kolem nějaké výlohy se svatebníma šatama, tak si ji zkontroluju…a pak spokojeně odcházím se slovy „nope, moje jsou nejkrásnější“.

Je samozřejmý, že vám všem se moje šaty takhle líbit nebudou, některým dokonce vůbec. Pokud ovšem některou ze zde přítomných slečen čeká svatba, vřele doporučuji, abyste pro sebe našly takové šaty, ze kterých budete přesně takhle nadšený. Budete se pak cítit krásný a sebevědomý a to je myslím poměrně žádoucí!

Pokud bych měla začít úplně od začátku, prvním krokem k hledání mých svatebních šatů byl Pinterest. Ten je naprosto skvělým nástrojem pro plánování vizuálu svatby, který vám fakt hodně pomůže utřídit si myšlenky a předat je i dalším zainteresovaným osobám. Mě na Pinterestu nejvíc oslovily tyhle čtvery šaty:

zdroj

Čili jak vidíte, kromě prvních dvou každej pes jiná ves. Od začátku jsem věděla, že nechci klasikou krajku, kterou jinak vůbec nenosím a necítím se v ní. Moc se mi ale líbily nejrůznější 3D krajkové aplikace, takže to byla rozhodně jedna z možností. Dál jsem si přála klasickou áčkovou sukni a ideálně i kapsy, líbily se mi i větší sukně z látek vyšší gramáže. Hrozně mě zaujala i paparazzi fotka ze svatby nějakým kámošů prince Harryho – ty šaty jsou totiž podle mě kopie legendárních zelených šatů z filmu Pokání. No a saténové šaty jako z třicátých let, tak tomu se odolává dost těžko.

Ne zcela konkrétních představ jsem tedy měla docela dost, ale co s tim dál, že. Už nějakou dobu jsem sledovala tvorbu Marie Mukařovské, kterou zná v Brně myslím skoro každá nevěsta. Zvažovala jsem ale i duo Kabelková a Oplocká anebo Verchiu, z mimobrněnských doteď áchám nad salonem Petiteé a oslovila mě i značka Veršatyl. Stoprocentní jasno jsem si ale udělala na Wedding Bazaaru v brněnské tržnici.

Maruška Mukařovská má opravdu hodně široký záběr a je schopná ušít víceméně cokoliv. Z druhé strany jsem z její vlastní autorské tvorby cítila, že máme (snad si moc nefandím) podobný vkus. Oslovila jsem ji hned na místě (to bylo v lednu, svatba v červnu – je poměrně hodně busy, takže ani vám nedoporučuju v případě zájmu otálet) a první schůzku jsme si domluvily hned na konec ledna. Na schůzce jsem jí předestřela všechny moje představy a hned jsme se domluvily i na schůzce příští, kde bychom probraly návrhy.

Přijde mi docela důležitý říct, jak zhruba znělo moje „zadání“. Marušce jsem ukázala, co se mi tak nějak líbí, viz. fotky hore. Hned na začátku jsem ale zdůraznila, že se mi líbí její vlastní návrhy a byla bych ráda, kdyby se do šatů tak nějak promítla ona sama. Na tuti jsem věděla akorát to, že nechci klasickou krajku, nechci výstřih, nechci ani holá záda a nutně netrvám na bílé barvě. Líbí se mi cca to a to, ale jinak to nechávám na ní a nemám žádnou konkrétní představu. Normální švadlenu byste tímto asi úplně nepotěšili, jenže Maruška není žádná normální švadlena a její návrhářský talent je neskutečný.

Na příští schůzce mi Maruška ukázala hromadu návrhů, látek, krajek, bordur…že jsem nevěděla, kde mi hlava stojí. Na ukázku list s vítězným návrhem, dohromady bylo návrhů snad deset.

Ze schůzky jsem odcházela s tím, že asi půjdu do jedné z variant, která na tomhle papíře zrovna není, ale byl to taky takový prvorepublikový styl. Chtěla jsem si to ale ještě rozmyslet a hlavně – jít si nějaké šaty taky vyzkoušet. Je jasný, že dlouhý slavnostní šaty nejsou úplně můj každodenní outfit a já si nebyla jistá, v čem se budu cítit nejlíp. Bookla jsem si tedy schůzku v brněnském salónu Caxa a vzala s sebou i mámu a sestru. Musím říct, že od dob hrozivých reportáží ze svatebních salonů na Módním pekle už uplynulo hodně vody a většina šatů byla moc pěkná. Ty moje tam ale prostě nebyly, všechno mi to přišlo furt tak nějak na jedno brdo, navíc jsem chtěla šaty z přírodního matroše, ne z umělého. A vzhledem k tomu, že půjčovné stojí plus mínus kolem deseti tisíc, rozhodla jsem se raději zaplatit víc za pravé hedvábí a dát peníze někomu z mýho hoodu.

Ukážu vám ale aspoň dva moje favority ze salónu, který mě na moment mírně znejistěly. Tyhle tylové šaty s aplikacema se mi líbily fakt moc. Na věšáku. Byly jak pro lesní vílu, pošité 3D kytičkama… krásné. A já v nich vypadala jako idiot. Nebo se tak minimálně cítila. Pokud jsem někdy přemýšlela nad současným mega trendem vílích tylových šatů, v tuto chvíli mi bylo naprosto jasný, že to fakt není pro mě. Jednak mám od přírody více či méně silnou averzi k trendům a jednak nejsem něžná víla, tak se tak logicky ani nemůžu voblíkat.

Moji druzí favoriti mě znejistěli o něco víc. I když to možná vyzní trochu marnivě, v těchhle šatech jsem se okamžitě cítila jako hvězda. Navíc měly kapsy! Hned mi bylo jasný, že hladký šaty bez příkras jsou mnohem víc „já“ a rozhodně budu chtít dál směřovat touhle cestou.

I tak ale měly šaty nějaké mínusové body. V první řadě byly šíííleně nepohodlný a těžký. Korzet, uuuuf, a ty kozy, to prosimvás fakt není moje, ani ve snu. Navíc byly na tu naši garden party přeci jen příliš honosné. Rozhodně mi tyhle šaty (a celá návštěva v Caxe) moc pomohly v tom rozhodnout se, co vlastně chci. Pár dní mi to v hlavě šrotovalo… až mi to najednou bylo jasný jako facka. A tak se začalo šít.

Zkoušky vyloženě v šatech byly myslím tři, na jednu jsem vzala i mámu. Vzhledem k tomu, že jsme s Maruškou vybraly stříbrný hedvábný satén, přišlo mi, že si můžu dovolit i závoj, který byl pro Jiříka překvápko na závěr. (Potkali jsme se dřív, závoj jsem ale nasadila až těsně před obřadem)

Šaty jsou hladké, na živůtku a sukni mají geometrické panely a vlečku do špičky. Tu jsem si pak připla na háček na boku. Původně jsem si šila i popůlnočky na převlečení, ale na ty nedošlo. Bylo mi v šatech tak skvěle (v podstatě to bylo trochu jak běhat nahatá, ale přitom docela hřály :D), že jsem se na svoje pracně ušité šatečky zcela vyprdla. (Když tak jsou to ty bílé koktejlky z tohoto článku.)

Tož a teď nálož fotek:

Naše manželství v kostce :D

A ještě jedna ze závojem:

Týýýjo, no to byla narcis show.

Jinak ještě k tématu asi patří zmínit, že jsem v Lindexu zainvestovala do nalepovací tělové podprdy a stahovacích gatěk. I když jsem v té době měla padesát kilo a nebylo co stahovat, satén je značně nemilosrdný a bylo třeba vyhladit vše, co šlo. To vám ale fotku doufám házet nemusim, hehe.

Mňo, tak to bychom víceméně měli. Všechny profi fotky opět od the one and only Fotím.

Jinak kdyby to nebylo dostatečně jasný – Marušku bych doporučila všema dvaceti. Kromě toho, že mi ušila ty nejkrásnější šaty ever, je i hrozně milá, příjemná…a vůbec, asi si od ní zase brzy nechám něco ušít.

Pokud by vás zajímalo ještě něco vyloženě konkrétního (k šatům), klidně mi napiště do zprávy na fb nebo na mail.

P.S. a nezapomeňte soutěžit o čtyři poukazy do Bella Rose ZDE!

Krásný zbytek nedělního večera vinšuju, příště třeba… o doplňcích? Řekněte si!

post signature

Read More »

O svatbě díl 1. – oznámení a tiskoviny

Jelikož to možná ještě pro někoho bude novinka, napíšu to rovnou jak to leží a běží, ať to máme z krku hned na začátku. Takže tradáá, Anka nezůstala na ocet a vdala se, jupí! No a chcu vám o tom konečně taky něco „málo“ napsat!

Přiznávám se bez mučení, že nad tím, jak pro vás zpracovat téma naší svatby, jsem se solidně zasekla. Furt jsem nevěděla, jestli udělat jeden článek, rozdělit to do víc, jaký v tom případě volit tematický okruhy…no a máme tu září, svatba byla v červnu a kromě květinový fotostěny je na blogu kulový, že. Takže jsem se právě teď, v pátek ve 23:54 s mozkem ve formě míchaných vajec rozhodla, že to rozdělím a rozpitvám jak nejvíc to pude. Mám totiž fakt pěkný fotky a momentálně ještě i docela dost knowhow! Ale zas to možná roztahám na nějaký delší časový vobdobí, ať nám tady z toho nehrábne, jo?

Při plánování jsem samozřejmě prolustrovala všechno, co se na netu dalo k tématu najít. A z vlastní zkušenosti tedy můžu říct, že informací není nikdy dost! Tak doufám, že se moje nadcházející články budou nějaké budoucí nevěstě hodit. Pro mě byla svatba velký „projekt“, na který jsem se pochopitelně moc těšila. Mírně mě znervózňovaly dobře míněný poznámky o tom, jak to budem mít určitě dokonalý, jak se všichni těší, že to bude určitě krásný…. No co vám mám povídat, vysoký očekávání mi na duševním klidu zrovna nepřidaly, ale jinak byly celé přípravy vlastně až na pár výjimečných vyteklých nervů (mých) dost fajn. Nejvypjatější chvilkou příprav byl střet názorů mezi mnou a mámou na téma „rozpuštěný vlasy vs. drdol“. To byla tvrdá bitva, kterou jsem navíc prohrála, ale ve výsledku to vlastně dopadlo přesně tak, jak mělo. (Jestli máte pocit, že teď implikuju, že rodiče mají většinou pravdu – tak to může, ale taky nemusí být pravda.)

No a když tedy začínám svatební seriál, chtěla bych začít tím, čím svatba většinou začne pro vaše okolí – oznámením. Tedy něčím, s čím mi internet neočekávaně zas tak moc nepomohl.

foto Fotím


V dnešní době se na oznámení poměrně dost prdí a pozvánky se řeší událostí na fejsbuku. Jenže já jsem stará konzerva, do komplu čučím každý den celou pracovní dobu, takže jsem pozvánky chtěla pořešit hezky oflajnově. Skoro všichni tedy dostali papírovou verzi buď ručně předanou anebo poslanou poštou. I když sem chtěla událost s informacema udělat taky, nakonec jsem se na to vybodla.

Oznámení by se mělo poslat cca 10 až 8 týdnů před svatbou. My měli trochu zpoždění a taky se nic moc nestalo. Pokud má někdo jiné prioritní plány, tak s tím stejně nic neuděláte – ani nám nedorazilo poměrně dost lidí, kteří o svatbě věděli půl roku předem. Jakmile stanovíte datum, je samozřejmostí dát vědět co nejdřív rodině a těm, kteří budou cestovat z daleka. Ani těm ale později nezapomeňte dát papírovou verzi, a to i v případě, že to jinak řešíte Facebookem. Maminky a babičky potřebujou něco k archivaci a na výstavku, to je vám doufám jasný!

Co se týče grafiky oznámení, tu jsem začala nepříliš organizovaně řešit už někdy začátkem února. Grafiku mi dělala moje úžasná svědkyně Lenka, takže jsme nejeli podle nějakýho profi harmonogramu. Pobavily jsme se o barvách, který jsem měla pro svatbu vymyšlený, poslala jsem nějakou pinterestovou inspiraci a dokonce i namalovala pár větviček (což mi moc nešlo). No a asi koncem března jsem na oplátku dostala pdfko s prvními návrhy. Z toho se vybral jeden, který se dál rozvíjel. No a pak už to docela frčelo.

Docela dlouho jsme řešily písmo. Už pár let frčí „pinterestová“ kaligrafie, ale já s ní mám upřímně řečeno trošku problém – všechno je to totiž úplně stejný. Aby nedošlo k mýlce, krasopsaní a kaligrafie jako taková mě baví moc a i u nás jsou lidi, co to fakt umí a dělají originálně na základě vlastního písma. Ale ten jeden profláklej font, kterej na mě vyskakuje i z konzerv, jsem prostě fakt nechtěla. Možná se mnou nebudete souhlasit, ale mně prostě leze už i nosem. Představila jsem si, jak se na něj podívám za třicet let… a následně si to omluvím slovy „nojo, to bylo tenkrát v módě“.

Nakonec tedy vyhrála kombinace patkového a bezpatkového písma a ty nejdůležitější věci jsou verzálkama.

Do oznámení jsem si přála olivové větvičky, které jsem chtěla hojně využít i v květinách přímo na svatbě. Větvičky ručně nakreslila Lenka akvarelovejma pastelkama a upravila do grafické podoby. Ta holka je prostě skvělá!

foto Lenka

Jako největší oříšek se ukázaly texty. V tomto internet opravdu zklamal. To, co se v jeho vodách skrývá, jsem totiž fakt nechtěla. Níže výběr z těch nejčastěji se opakujících hroznů, které myslím na oznámeních potkal úplně každý:

Pro vtipálky – Jan a Jana, nedbaje rad starších a zkušenějších, dovolují si oznámit…. 
Pro ty, co se s tím prostě nemažou – Máme se rádi, tak se prostě bereme dne…
Pro poety – Pepík a Maruška chtějí všem na vědomí dát, že se budou z lásky brát…

Ehm, no co vám mám povidat. Myslím, že se snad chápem.

Já nechtěla ani básničku, ani nic rádobypoetického a už vůbec ne nic „vtipného“. Takže jsem to napsala zcela stručně a srozumitelně, tzn. Anna a Jiří společně oznamují že tehdy a tehdy vstoupí do manželství. Vono fakt nic moc dalšího není potřeba, kreativně se můžete rozvíjet v grafice. Dál na oznámení logicky patří adresa a čas obřadu. K tomu jsem do něj vpašovala ještě i dress code a email pro odpovědi. Na oznámení jsem nepsala naši adresu (na obálky ale jo), čemuž se máma divila, kam nám jakože budou chodit blahopřání? Já jsem se smála, že to už dneska nikdo nedělá, ale kupodivu jsem se spletla. Dělá. Čili – to zvažte.

Co se týče obálek, ty jsem nakoupila na tomto e-shopu, který se tváří česky, je slovenský – a balík přišel z UK. Trochu úlet, ale byla jsem spokojená. Když potřebujete hodně kusů, chcete netypickou barvu a taky nezaplatit miliardu, tak je to rozhodně dobrá volba!

Co se týče tiskovin, celkově jsme měli:

  • oznámení varianta pro zvané
  • oznámení varianta pro nezvané
  • jmenovky na tabuli
  • pozvánka na hostinu

V dnešní době se často dělá i menu, což pak vypadá moc pěkně – ale my měli vývar s knedlíčkama a svíčkovou. Na to myslím menu fakt nepotřebujete.

foto Fotím

Jmenovky jsem vypisovala ručně rose gold inkoustem od À L’aise

Tisk jsem si na doporučení grafičky nechala udělat v brněnské tiskárně Papír a Tisk, kterou využívají právě grafici. A osobně můžu doporučit všema deseti – mají na výběr krásný papíry, udělají vám na ně zkušební nátisky, jsou rychlí a poměr cena-kvalita naprostej luxus. Zkušební tisk šel na tři druhy papírů, nakonec jsem zvolila přírodní odstín bílé se strukturou ručního papíru. Ve hře byl i jeden hladký a jeden s tmavšími vlákny. Platila jsem tisícovku za dohromady 80 oznámení, 50 jmenovek (už rovnou i přeložených) a 50 pozvánek na hostinu – což jsem zkonila, protože oznámení většinou dáváte rodinám nebo párům, né jednotlivcům jak vstupenku, že. Hotový to bylo myslím dokonce už druhý pracovní den, ale vždycky raději počítejte s nějakou časovou rezervou.

Za tenhle kontakt a referenci jsem byla osobně hrozně vděčná, protože s tímto mi internet opět příliš nepomohl. Většinu oznámení z netu vám udělají přímo do šablon roztodivných vzhledů, klasické tiskárny zas nemívají pěkné papíry, ale akorát bílou křídu mat/lesk. Pokud jste z Brna a máte vlastní grafický návrh, tak Papír a Tisk rozhodně doporučuju.

No a tady ho máte ještě víc z blízka, i když teda bez struktury papíru

Čekujte ty olivy! Jsem z nich pif paf ještě teď!

Mimochodem, teď aktuálně je neděle 2:10 ráno a já už fakt nemůžu. Tak příště třeba…o šatech? Nebo?

Budu moc ráda, když mi napíšete, co by vás všecko zajímalo (jestli vůbec) a já se to pokusím nějak zapracovat. Možná i včetně nějaké mini verze o nás dvou, na kterou byl požadavek na insta, ale to si teda ještě musím dobře rozmyslet. Zajímalo by vás to?

Krásnou neděli vinšuju
post signature

Read More »

DIY květinová fotostěna – WARNING – do not try this at home

Jestli jste někdo dumali, na co jsem použila tu miliardu papírových růží, jejichž výrobě jsem věnovala článek před pár měsíci, tak konečně můžete přestat dumat. Celý ten zdlouhavý proces měl za cíl vytvořit pozadí do našeho svatebního fotokoutku. A byl to nakonec docela dobrej nápad!
Dobrá zpráva je, že po růžích už je stěna vopravdu dost easy. Přesto mám pár tipů, který by se vám v případě snahy o replikaci tohoto projektu mohly hodit.

No fotostěnu o rozměrech 140 x 100 cm budete potřebovat:

– cca 55 papírových růží viz. tento návod
– dvě lepenkové desky o rozměrech 70 x 100 (sehnala jsem v Brně u Vágnera – běžné papírnické a kancelářské potřeby)
– papírové pásky, lepidlo a kovová očka na zavěšení

foto Fotím

Kdyby vás napadlo využít na fotostěnu random dřevěnou desku, co se povaluje doma – nedělejte to. Myslete na to, že stěnu pravděpodobně budete potřebovat zavěsit. Potřebujete proto, aby byla fotostěna co nejlehčí. Vlnitou lepenku v bílé barvě můžu vřele doporučit – prosvítající podklad není vidět, je lehká a růže se k ní lepí prakticky samy.

Určitě si napřed na lepenku růže naskládejte nanečisto. Pamatuje na to, že potřebujete zakrýt spoj uprostřed – ale přitom neslepit obě desky dohromady. Při převážení a skladování se fakt hodí mít oba panely zvlášť a zkompletovat je až na místě.

Já jsem postupovala tak, že jsem si vyskládané růže jednu po jedné brala, opatlávala lepidlem a vracela zpět. Když jsem přišla na spoj, opaplala jsem lepidlem jenom tu část kytky, která bude přilepená k podkladu. Čili kytky na spoji jsou přilepené jen půlkou pouze k jedné desce. Zpravidla jsem volila tu větší část, takže v luftě visí jen úplně krajíčky.

Po nalepení budete mít dvě části, které budou vypadat nějak takto:

A když je k sobě spojíte….

Tak do sebe takhle krásně zapadnou.

Mňo a teď k adjustaci.
V domácím fejkovém prostředí stačí desky opřít o cokoliv.
V seriózním prostředí máte víc možností. My měli panely zavěšené na kovových očcích, které Jiří k podkladu přichytil sešívačkou. Nemám svoje foto, ale jsou to v podstatě klasické trojúhelníkové háčky na rámy obrazů. Oba panely jsme pak měli zavěšené na vlascích, které se na místě naší svatby používají k věšení obrazů. K sobě pak panely stačí zezadu přichytit papírovou páskou.
Další možnost je prostě panely přibít ke zdi. To hodláme udělat doma, protože tenhle výtvor mě stál tolik potu, že si ho fakt musím nechat.
No a pak začíná ta pravá zábava, že!

My měli na svatbě Instax a nechávali jsme si fotky se vzkazama vlepovat do scrapbooku, který jsem pořídila v Bella Rose. Výsledek je fakt super vtipnej a jsem moc ráda, že jsme fotokoutek udělali. Dekorace do něj zařizovala a vyráběla moje sestra Marush a tohoto úkolu se zhostila opravdu se ctí – výběr masek byl věru značně povedený!
Pokud by se vám taky chtělo takovýhle pozadí vytvořit a využít ho na 100%, pak bych vám radila, abyste dali foťák na stativ anebo focením pověřili někoho šikovnýho. U nás to byl takovej punk, takže jsou některý fotky šejdrem, jiný z dálky a kromě fotostěny jsou vidět ještě dva metry nad, pod a vedle. Z druhé strany – to je půvab polaroidových fotek a já bych rozhodně neměnila, jenom varuju :)
Nevím proč, ale mám hroznou chuť pustit si prasátko Babe. No nic, článek hotov, jdem tu věc pověsit na zeď nad týfku. Držte nám palce!
Krásnou neděli
post signature
Read More »