Archiv rubriky: Svatba


O svatbě díl 2. – šaty

Jestli si něco z tématu „svatba“ zaslouží samostatný článek, jsou to určitě šaty, které mi ušila Marie Mukařovská. Jsou totiž nejkrásnější na světě (minimálně pro mě), lehké jako pavučinka a zcela jednoznačně „moje“. Vedla k nim docela dlouhá cesta, ale z výsledku jsem pořád úplně nadšená. I dneska, když jdu kolem nějaké výlohy se svatebníma šatama, tak si ji zkontroluju…a pak spokojeně odcházím se slovy „nope, moje jsou nejkrásnější“.

Je samozřejmý, že vám všem se moje šaty takhle líbit nebudou, některým dokonce vůbec. Pokud ovšem některou ze zde přítomných slečen čeká svatba, vřele doporučuji, abyste pro sebe našly takové šaty, ze kterých budete přesně takhle nadšený. Budete se pak cítit krásný a sebevědomý a to je myslím poměrně žádoucí!

Pokud bych měla začít úplně od začátku, prvním krokem k hledání mých svatebních šatů byl Pinterest. Ten je naprosto skvělým nástrojem pro plánování vizuálu svatby, který vám fakt hodně pomůže utřídit si myšlenky a předat je i dalším zainteresovaným osobám. Mě na Pinterestu nejvíc oslovily tyhle čtvery šaty:

zdroj

Čili jak vidíte, kromě prvních dvou každej pes jiná ves. Od začátku jsem věděla, že nechci klasikou krajku, kterou jinak vůbec nenosím a necítím se v ní. Moc se mi ale líbily nejrůznější 3D krajkové aplikace, takže to byla rozhodně jedna z možností. Dál jsem si přála klasickou áčkovou sukni a ideálně i kapsy, líbily se mi i větší sukně z látek vyšší gramáže. Hrozně mě zaujala i paparazzi fotka ze svatby nějakým kámošů prince Harryho – ty šaty jsou totiž podle mě kopie legendárních zelených šatů z filmu Pokání. No a saténové šaty jako z třicátých let, tak tomu se odolává dost těžko.

Ne zcela konkrétních představ jsem tedy měla docela dost, ale co s tim dál, že. Už nějakou dobu jsem sledovala tvorbu Marie Mukařovské, kterou zná v Brně myslím skoro každá nevěsta. Zvažovala jsem ale i duo Kabelková a Oplocká anebo Verchiu, z mimobrněnských doteď áchám nad salonem Petiteé a oslovila mě i značka Veršatyl. Stoprocentní jasno jsem si ale udělala na Wedding Bazaaru v brněnské tržnici.

Maruška Mukařovská má opravdu hodně široký záběr a je schopná ušít víceméně cokoliv. Z druhé strany jsem z její vlastní autorské tvorby cítila, že máme (snad si moc nefandím) podobný vkus. Oslovila jsem ji hned na místě (to bylo v lednu, svatba v červnu – je poměrně hodně busy, takže ani vám nedoporučuju v případě zájmu otálet) a první schůzku jsme si domluvily hned na konec ledna. Na schůzce jsem jí předestřela všechny moje představy a hned jsme se domluvily i na schůzce příští, kde bychom probraly návrhy.

Přijde mi docela důležitý říct, jak zhruba znělo moje „zadání“. Marušce jsem ukázala, co se mi tak nějak líbí, viz. fotky hore. Hned na začátku jsem ale zdůraznila, že se mi líbí její vlastní návrhy a byla bych ráda, kdyby se do šatů tak nějak promítla ona sama. Na tuti jsem věděla akorát to, že nechci klasickou krajku, nechci výstřih, nechci ani holá záda a nutně netrvám na bílé barvě. Líbí se mi cca to a to, ale jinak to nechávám na ní a nemám žádnou konkrétní představu. Normální švadlenu byste tímto asi úplně nepotěšili, jenže Maruška není žádná normální švadlena a její návrhářský talent je neskutečný.

Na příští schůzce mi Maruška ukázala hromadu návrhů, látek, krajek, bordur…že jsem nevěděla, kde mi hlava stojí. Na ukázku list s vítězným návrhem, dohromady bylo návrhů snad deset.

Ze schůzky jsem odcházela s tím, že asi půjdu do jedné z variant, která na tomhle papíře zrovna není, ale byl to taky takový prvorepublikový styl. Chtěla jsem si to ale ještě rozmyslet a hlavně – jít si nějaké šaty taky vyzkoušet. Je jasný, že dlouhý slavnostní šaty nejsou úplně můj každodenní outfit a já si nebyla jistá, v čem se budu cítit nejlíp. Bookla jsem si tedy schůzku v brněnském salónu Caxa a vzala s sebou i mámu a sestru. Musím říct, že od dob hrozivých reportáží ze svatebních salonů na Módním pekle už uplynulo hodně vody a většina šatů byla moc pěkná. Ty moje tam ale prostě nebyly, všechno mi to přišlo furt tak nějak na jedno brdo, navíc jsem chtěla šaty z přírodního matroše, ne z umělého. A vzhledem k tomu, že půjčovné stojí plus mínus kolem deseti tisíc, rozhodla jsem se raději zaplatit víc za pravé hedvábí a dát peníze někomu z mýho hoodu.

Ukážu vám ale aspoň dva moje favority ze salónu, který mě na moment mírně znejistěly. Tyhle tylové šaty s aplikacema se mi líbily fakt moc. Na věšáku. Byly jak pro lesní vílu, pošité 3D kytičkama… krásné. A já v nich vypadala jako idiot. Nebo se tak minimálně cítila. Pokud jsem někdy přemýšlela nad současným mega trendem vílích tylových šatů, v tuto chvíli mi bylo naprosto jasný, že to fakt není pro mě. Jednak mám od přírody více či méně silnou averzi k trendům a jednak nejsem něžná víla, tak se tak logicky ani nemůžu voblíkat.

Moji druzí favoriti mě znejistěli o něco víc. I když to možná vyzní trochu marnivě, v těchhle šatech jsem se okamžitě cítila jako hvězda. Navíc měly kapsy! Hned mi bylo jasný, že hladký šaty bez příkras jsou mnohem víc „já“ a rozhodně budu chtít dál směřovat touhle cestou.

I tak ale měly šaty nějaké mínusové body. V první řadě byly šíííleně nepohodlný a těžký. Korzet, uuuuf, a ty kozy, to prosimvás fakt není moje, ani ve snu. Navíc byly na tu naši garden party přeci jen příliš honosné. Rozhodně mi tyhle šaty (a celá návštěva v Caxe) moc pomohly v tom rozhodnout se, co vlastně chci. Pár dní mi to v hlavě šrotovalo… až mi to najednou bylo jasný jako facka. A tak se začalo šít.

Zkoušky vyloženě v šatech byly myslím tři, na jednu jsem vzala i mámu. Vzhledem k tomu, že jsme s Maruškou vybraly stříbrný hedvábný satén, přišlo mi, že si můžu dovolit i závoj, který byl pro Jiříka překvápko na závěr. (Potkali jsme se dřív, závoj jsem ale nasadila až těsně před obřadem)

Šaty jsou hladké, na živůtku a sukni mají geometrické panely a vlečku do špičky. Tu jsem si pak připla na háček na boku. Původně jsem si šila i popůlnočky na převlečení, ale na ty nedošlo. Bylo mi v šatech tak skvěle (v podstatě to bylo trochu jak běhat nahatá, ale přitom docela hřály :D), že jsem se na svoje pracně ušité šatečky zcela vyprdla. (Když tak jsou to ty bílé koktejlky z tohoto článku.)

Tož a teď nálož fotek:

Naše manželství v kostce :D

A ještě jedna ze závojem:

Týýýjo, no to byla narcis show.

Jinak ještě k tématu asi patří zmínit, že jsem v Lindexu zainvestovala do nalepovací tělové podprdy a stahovacích gatěk. I když jsem v té době měla padesát kilo a nebylo co stahovat, satén je značně nemilosrdný a bylo třeba vyhladit vše, co šlo. To vám ale fotku doufám házet nemusim, hehe.

Mňo, tak to bychom víceméně měli. Všechny profi fotky opět od the one and only Fotím.

Jinak kdyby to nebylo dostatečně jasný – Marušku bych doporučila všema dvaceti. Kromě toho, že mi ušila ty nejkrásnější šaty ever, je i hrozně milá, příjemná…a vůbec, asi si od ní zase brzy nechám něco ušít.

Pokud by vás zajímalo ještě něco vyloženě konkrétního (k šatům), klidně mi napiště do zprávy na fb nebo na mail.

P.S. a nezapomeňte soutěžit o čtyři poukazy do Bella Rose ZDE!

Krásný zbytek nedělního večera vinšuju, příště třeba… o doplňcích? Řekněte si!

post signature

Read More »

O svatbě díl 1. – oznámení a tiskoviny

Jelikož to možná ještě pro někoho bude novinka, napíšu to rovnou jak to leží a běží, ať to máme z krku hned na začátku. Takže tradáá, Anka nezůstala na ocet a vdala se, jupí! No a chcu vám o tom konečně taky něco „málo“ napsat!

Přiznávám se bez mučení, že nad tím, jak pro vás zpracovat téma naší svatby, jsem se solidně zasekla. Furt jsem nevěděla, jestli udělat jeden článek, rozdělit to do víc, jaký v tom případě volit tematický okruhy…no a máme tu září, svatba byla v červnu a kromě květinový fotostěny je na blogu kulový, že. Takže jsem se právě teď, v pátek ve 23:54 s mozkem ve formě míchaných vajec rozhodla, že to rozdělím a rozpitvám jak nejvíc to pude. Mám totiž fakt pěkný fotky a momentálně ještě i docela dost knowhow! Ale zas to možná roztahám na nějaký delší časový vobdobí, ať nám tady z toho nehrábne, jo?

Při plánování jsem samozřejmě prolustrovala všechno, co se na netu dalo k tématu najít. A z vlastní zkušenosti tedy můžu říct, že informací není nikdy dost! Tak doufám, že se moje nadcházející články budou nějaké budoucí nevěstě hodit. Pro mě byla svatba velký „projekt“, na který jsem se pochopitelně moc těšila. Mírně mě znervózňovaly dobře míněný poznámky o tom, jak to budem mít určitě dokonalý, jak se všichni těší, že to bude určitě krásný…. No co vám mám povídat, vysoký očekávání mi na duševním klidu zrovna nepřidaly, ale jinak byly celé přípravy vlastně až na pár výjimečných vyteklých nervů (mých) dost fajn. Nejvypjatější chvilkou příprav byl střet názorů mezi mnou a mámou na téma „rozpuštěný vlasy vs. drdol“. To byla tvrdá bitva, kterou jsem navíc prohrála, ale ve výsledku to vlastně dopadlo přesně tak, jak mělo. (Jestli máte pocit, že teď implikuju, že rodiče mají většinou pravdu – tak to může, ale taky nemusí být pravda.)

No a když tedy začínám svatební seriál, chtěla bych začít tím, čím svatba většinou začne pro vaše okolí – oznámením. Tedy něčím, s čím mi internet neočekávaně zas tak moc nepomohl.

foto Fotím


V dnešní době se na oznámení poměrně dost prdí a pozvánky se řeší událostí na fejsbuku. Jenže já jsem stará konzerva, do komplu čučím každý den celou pracovní dobu, takže jsem pozvánky chtěla pořešit hezky oflajnově. Skoro všichni tedy dostali papírovou verzi buď ručně předanou anebo poslanou poštou. I když sem chtěla událost s informacema udělat taky, nakonec jsem se na to vybodla.

Oznámení by se mělo poslat cca 10 až 8 týdnů před svatbou. My měli trochu zpoždění a taky se nic moc nestalo. Pokud má někdo jiné prioritní plány, tak s tím stejně nic neuděláte – ani nám nedorazilo poměrně dost lidí, kteří o svatbě věděli půl roku předem. Jakmile stanovíte datum, je samozřejmostí dát vědět co nejdřív rodině a těm, kteří budou cestovat z daleka. Ani těm ale později nezapomeňte dát papírovou verzi, a to i v případě, že to jinak řešíte Facebookem. Maminky a babičky potřebujou něco k archivaci a na výstavku, to je vám doufám jasný!

Co se týče grafiky oznámení, tu jsem začala nepříliš organizovaně řešit už někdy začátkem února. Grafiku mi dělala moje úžasná svědkyně Lenka, takže jsme nejeli podle nějakýho profi harmonogramu. Pobavily jsme se o barvách, který jsem měla pro svatbu vymyšlený, poslala jsem nějakou pinterestovou inspiraci a dokonce i namalovala pár větviček (což mi moc nešlo). No a asi koncem března jsem na oplátku dostala pdfko s prvními návrhy. Z toho se vybral jeden, který se dál rozvíjel. No a pak už to docela frčelo.

Docela dlouho jsme řešily písmo. Už pár let frčí „pinterestová“ kaligrafie, ale já s ní mám upřímně řečeno trošku problém – všechno je to totiž úplně stejný. Aby nedošlo k mýlce, krasopsaní a kaligrafie jako taková mě baví moc a i u nás jsou lidi, co to fakt umí a dělají originálně na základě vlastního písma. Ale ten jeden profláklej font, kterej na mě vyskakuje i z konzerv, jsem prostě fakt nechtěla. Možná se mnou nebudete souhlasit, ale mně prostě leze už i nosem. Představila jsem si, jak se na něj podívám za třicet let… a následně si to omluvím slovy „nojo, to bylo tenkrát v módě“.

Nakonec tedy vyhrála kombinace patkového a bezpatkového písma a ty nejdůležitější věci jsou verzálkama.

Do oznámení jsem si přála olivové větvičky, které jsem chtěla hojně využít i v květinách přímo na svatbě. Větvičky ručně nakreslila Lenka akvarelovejma pastelkama a upravila do grafické podoby. Ta holka je prostě skvělá!

foto Lenka

Jako největší oříšek se ukázaly texty. V tomto internet opravdu zklamal. To, co se v jeho vodách skrývá, jsem totiž fakt nechtěla. Níže výběr z těch nejčastěji se opakujících hroznů, které myslím na oznámeních potkal úplně každý:

Pro vtipálky – Jan a Jana, nedbaje rad starších a zkušenějších, dovolují si oznámit…. 
Pro ty, co se s tím prostě nemažou – Máme se rádi, tak se prostě bereme dne…
Pro poety – Pepík a Maruška chtějí všem na vědomí dát, že se budou z lásky brát…

Ehm, no co vám mám povidat. Myslím, že se snad chápem.

Já nechtěla ani básničku, ani nic rádobypoetického a už vůbec ne nic „vtipného“. Takže jsem to napsala zcela stručně a srozumitelně, tzn. Anna a Jiří společně oznamují že tehdy a tehdy vstoupí do manželství. Vono fakt nic moc dalšího není potřeba, kreativně se můžete rozvíjet v grafice. Dál na oznámení logicky patří adresa a čas obřadu. K tomu jsem do něj vpašovala ještě i dress code a email pro odpovědi. Na oznámení jsem nepsala naši adresu (na obálky ale jo), čemuž se máma divila, kam nám jakože budou chodit blahopřání? Já jsem se smála, že to už dneska nikdo nedělá, ale kupodivu jsem se spletla. Dělá. Čili – to zvažte.

Co se týče obálek, ty jsem nakoupila na tomto e-shopu, který se tváří česky, je slovenský – a balík přišel z UK. Trochu úlet, ale byla jsem spokojená. Když potřebujete hodně kusů, chcete netypickou barvu a taky nezaplatit miliardu, tak je to rozhodně dobrá volba!

Co se týče tiskovin, celkově jsme měli:

  • oznámení varianta pro zvané
  • oznámení varianta pro nezvané
  • jmenovky na tabuli
  • pozvánka na hostinu

V dnešní době se často dělá i menu, což pak vypadá moc pěkně – ale my měli vývar s knedlíčkama a svíčkovou. Na to myslím menu fakt nepotřebujete.

foto Fotím

Jmenovky jsem vypisovala ručně rose gold inkoustem od À L’aise

Tisk jsem si na doporučení grafičky nechala udělat v brněnské tiskárně Papír a Tisk, kterou využívají právě grafici. A osobně můžu doporučit všema deseti – mají na výběr krásný papíry, udělají vám na ně zkušební nátisky, jsou rychlí a poměr cena-kvalita naprostej luxus. Zkušební tisk šel na tři druhy papírů, nakonec jsem zvolila přírodní odstín bílé se strukturou ručního papíru. Ve hře byl i jeden hladký a jeden s tmavšími vlákny. Platila jsem tisícovku za dohromady 80 oznámení, 50 jmenovek (už rovnou i přeložených) a 50 pozvánek na hostinu – což jsem zkonila, protože oznámení většinou dáváte rodinám nebo párům, né jednotlivcům jak vstupenku, že. Hotový to bylo myslím dokonce už druhý pracovní den, ale vždycky raději počítejte s nějakou časovou rezervou.

Za tenhle kontakt a referenci jsem byla osobně hrozně vděčná, protože s tímto mi internet opět příliš nepomohl. Většinu oznámení z netu vám udělají přímo do šablon roztodivných vzhledů, klasické tiskárny zas nemívají pěkné papíry, ale akorát bílou křídu mat/lesk. Pokud jste z Brna a máte vlastní grafický návrh, tak Papír a Tisk rozhodně doporučuju.

No a tady ho máte ještě víc z blízka, i když teda bez struktury papíru

Čekujte ty olivy! Jsem z nich pif paf ještě teď!

Mimochodem, teď aktuálně je neděle 2:10 ráno a já už fakt nemůžu. Tak příště třeba…o šatech? Nebo?

Budu moc ráda, když mi napíšete, co by vás všecko zajímalo (jestli vůbec) a já se to pokusím nějak zapracovat. Možná i včetně nějaké mini verze o nás dvou, na kterou byl požadavek na insta, ale to si teda ještě musím dobře rozmyslet. Zajímalo by vás to?

Krásnou neděli vinšuju
post signature

Read More »

DIY květinová fotostěna – WARNING – do not try this at home

Jestli jste někdo dumali, na co jsem použila tu miliardu papírových růží, jejichž výrobě jsem věnovala článek před pár měsíci, tak konečně můžete přestat dumat. Celý ten zdlouhavý proces měl za cíl vytvořit pozadí do našeho svatebního fotokoutku. A byl to nakonec docela dobrej nápad!
Dobrá zpráva je, že po růžích už je stěna vopravdu dost easy. Přesto mám pár tipů, který by se vám v případě snahy o replikaci tohoto projektu mohly hodit.

No fotostěnu o rozměrech 140 x 100 cm budete potřebovat:

– cca 55 papírových růží viz. tento návod
– dvě lepenkové desky o rozměrech 70 x 100 (sehnala jsem v Brně u Vágnera – běžné papírnické a kancelářské potřeby)
– papírové pásky, lepidlo a kovová očka na zavěšení

foto Fotím

Kdyby vás napadlo využít na fotostěnu random dřevěnou desku, co se povaluje doma – nedělejte to. Myslete na to, že stěnu pravděpodobně budete potřebovat zavěsit. Potřebujete proto, aby byla fotostěna co nejlehčí. Vlnitou lepenku v bílé barvě můžu vřele doporučit – prosvítající podklad není vidět, je lehká a růže se k ní lepí prakticky samy.

Určitě si napřed na lepenku růže naskládejte nanečisto. Pamatuje na to, že potřebujete zakrýt spoj uprostřed – ale přitom neslepit obě desky dohromady. Při převážení a skladování se fakt hodí mít oba panely zvlášť a zkompletovat je až na místě.

Já jsem postupovala tak, že jsem si vyskládané růže jednu po jedné brala, opatlávala lepidlem a vracela zpět. Když jsem přišla na spoj, opaplala jsem lepidlem jenom tu část kytky, která bude přilepená k podkladu. Čili kytky na spoji jsou přilepené jen půlkou pouze k jedné desce. Zpravidla jsem volila tu větší část, takže v luftě visí jen úplně krajíčky.

Po nalepení budete mít dvě části, které budou vypadat nějak takto:

A když je k sobě spojíte….

Tak do sebe takhle krásně zapadnou.

Mňo a teď k adjustaci.
V domácím fejkovém prostředí stačí desky opřít o cokoliv.
V seriózním prostředí máte víc možností. My měli panely zavěšené na kovových očcích, které Jiří k podkladu přichytil sešívačkou. Nemám svoje foto, ale jsou to v podstatě klasické trojúhelníkové háčky na rámy obrazů. Oba panely jsme pak měli zavěšené na vlascích, které se na místě naší svatby používají k věšení obrazů. K sobě pak panely stačí zezadu přichytit papírovou páskou.
Další možnost je prostě panely přibít ke zdi. To hodláme udělat doma, protože tenhle výtvor mě stál tolik potu, že si ho fakt musím nechat.
No a pak začíná ta pravá zábava, že!

My měli na svatbě Instax a nechávali jsme si fotky se vzkazama vlepovat do scrapbooku, který jsem pořídila v Bella Rose. Výsledek je fakt super vtipnej a jsem moc ráda, že jsme fotokoutek udělali. Dekorace do něj zařizovala a vyráběla moje sestra Marush a tohoto úkolu se zhostila opravdu se ctí – výběr masek byl věru značně povedený!
Pokud by se vám taky chtělo takovýhle pozadí vytvořit a využít ho na 100%, pak bych vám radila, abyste dali foťák na stativ anebo focením pověřili někoho šikovnýho. U nás to byl takovej punk, takže jsou některý fotky šejdrem, jiný z dálky a kromě fotostěny jsou vidět ještě dva metry nad, pod a vedle. Z druhé strany – to je půvab polaroidových fotek a já bych rozhodně neměnila, jenom varuju :)
Nevím proč, ale mám hroznou chuť pustit si prasátko Babe. No nic, článek hotov, jdem tu věc pověsit na zeď nad týfku. Držte nám palce!
Krásnou neděli
post signature
Read More »