Naše chodba s kelimem a galerií

Volejte sláva a tři dny se radujte! Na podzim jsme po třech letech (!) konečně dodělali chudáka otloukánka našeho bytu - chodbu. Je dost neomluvitelný, že nám (ehm, mně) to trvalo tak dlouho, ale na mou obranu - s chodbama je to prostě těžký a o naší to platí myslím ještě o chlup víc. Je to totiž dlouhá tmavá nudle s jedním světlem, ve které nám dlouho stačila jenom DIY čalouněná lavice, zrcadlo a věšák. Jinak tu nebylo nic, až na obrovskou holou bílou stěnu, ze které mi sice trochu tikalo voko, jenže prostě galerie na stěně prostě není jen tak hele. Vyladit obrázky tak, aby šly pěkně k sobě, je proces. Teda minimálně pokud jste já. No a taky co si budem vykládat, nedodělaná chodba člověka tíží vo dost míň než třeba ložnice, že.

Po svatbě jsme rozšířili sbírku obrazů u nás doma, takže v létě jsem začala vhodné kousky štosovat opřené o zeď a přemýšlet, jak s nima naložím. Jiří byl "nadšenej", jak perfektně se to těch pár měsíců luxovalo. Nakonec jsem v bytě provedla mírnou rošádu, dovezla si ještě jeden zarámovaný plakát od rodičů....a všechno to k sobě zapadlo jak zadnice na hrnec. Nechat tomu čas se prostě vyplatilo, fakt. Ale vyfotit to, to je teda dost čelindž, protože nemám širokoúhlej objektiv a chodba má asi metr na šířku. Ale je to fakt moc hezký! Musíte mi to věřit.


Zde moje obrázky našich konstelací, které jsme měli původně nad postelí, a plakát z Petersborough petroglyfů v Kanadě, který jsem si odtamtud v deseti letech dovezla. Níže plakát od Hanny Konoly, plakát z art eventu IKEA (se kterým jsem provedla naprosto nevyslovitelnou svatokrádež, ehm, to vám ani nemužu napsat) a grafika od Blažka. Na fotku už se nevešel tisk Alenky na čajovém dýchánku od Anny Bond, moje zarámové swatche akvarelek a zelená kovová hlava.


Další velmi zásadní prvek, který této části našeho interiéru hrozně pomohl od jeho nehostinnosti, je náš milovaný afghánský kelim z Maimany, o které jsem někdy před rokem psala článek TU. Miluju orientální vlněné koberce a kelim jsme si přála už dlouho. Teď už mi do sbírky chybí akorát jeden azilal a mám to komplet. Koberec hned po položení zafungoval v podstatě jako kouzlo. Naše chodba najednou není jenom naprosto prázdný prostor mimo kontext našeho bytu, ale jeho součást, na kterou mě těší se koukat stejně jako na všechny ostatní. Dává to smysl? No prostě mám děsnou radost z naší chodby, tak jsem vám to musela nafotit, i když je to prostě "jenom" chodba.

Ačkoliv jsme v bytě renovovali parkety, v chodbě nešly udělat zaráz s pokojema. Teď s kobercem to už ale ani vlastně není potřeba.
S kelimem doma žijeme už rok, tak jenom pár poznatků k jeho údržbě: je super. Vypadá furt stejně (a to se po něm dost chodí), nijak se nehýbe a neklouže (máme pod ním ale protiskluzovou podložku z IKEI) a dokonce i obavy z toho, že na červené bude hodně vidět jakýkoliv bordel, se ukázaly jako vcelku liché nebo minimálně přehnané. Rohožku musíme rozhodně luxovat častěji a těch pár bílých nití, co se občas někde vyskytnou z prádla, když tak člověk sebere. Jenom nedoporučuju stavět nad něj sušák s prádlem - ve vlhku totiž může trochu pouštět.

Článek vyloženě o kelimech jsem psala zde, o malé skvělé české značce Maimana, ze které je ten náš, zase ZDE

Jak očalounit lavici KLIK
K naší chodbě samozřejmě patří i mé DIY "pusinku", které žel bohu nende moc vyfotit. Návod najdete ZDE.



No když se to veme kolem a kolem, dalo to docela dost práce, aspoň mojí hlavě teda. A přitom taková blbost, co?

Dali jste si na předsíni/chodbě u vás doma záležet anebo utřela?

Krásnou neděli vinšuju
post signature

„Jedna ženská vidí často dál, než pět mužských s dalekohledem.“ Jan Werich