To, že miluju orientální koberce, je myslím poměrně známá věc. Napsala jsem o nich už docela pěknou řádku článků a lze předpokládat, že v budoucnu ještě i napíšu. Proč? Protože jsou prostě boží děcka, fakt. Kvalitní vlněný koberec je naprosto fantastická investice po všech směrech – vydrží věky, je nadčasový, skvěle se udržuje, opticky i prakticky zatepluje prostor a v majitelích pravidelně navozuje velmi radostné pocity. To poslední sice soudím hlavně podle sebe, ale to se taky počitá, no ne?

Sama vlastním origo orientální koberce tři. Dva s nízkým vlasem v obýváku a v kuchyni a nově díky Tereze Inkové z Maimana i jeden krásný kilim v chodbě, o kterém ještě určitě uslyšíte. Terezu jsem před Vánoci navštívila v jejím pražském showroomu, kde jsem kromě vůně vlny do nosa a koberce do tašky nasála i poměrně hodně zajímavých informací. Věděli jste třeba, že Afghánistán je poslední východní zemí, kde kilimy vyrábí výhradně ručně tamější ženy? Samozřejmě poté, co chlapi řádně opečují a oholí ovce. V jiných zemích mnohem více zdomácněla průmyslová výroba. Aha!

kilim Rangina

A co to vlastně ten kilim je?
Jedná se tkaný koberec, který má stejný rub i líc. Existuje mnoho druhů a podob kilimů, můžete tedy narazit i na takový, který má částečně krátký vlas, což mě teda značně překvapilo. Koberce tkají ženy hlavně přes zimu a jeden obvykle vzniká kolem jednoho až šesti měsíců. Zatímco složité perské koberce se většinou tvoří podle předem daného návodu, kilimy jsou hlavně geometrické a vzory se utváří za pochodu podle fantazie tkadlen. Do každého koberce tak mají možnost vyplést kus sebe a i proto se vžilo krásné rčení „Rozviň svůj koberec, abych viděl, co máš vepsáno ve svém srdci“. Toto přísloví pochází od Turkmenů, jejichž ženy jsou údajně ty nejšikovnější tkadleny… které se díky tomu i dobře vdávají. Já věděla, že mám tu předložku do koupelny zkusit utkat sama!

Do Afghánistánu se Tereza dostala pracovně, kde se na vlastní oči přesvědčila o kvalitě místního řemesla. Protože lokality, které navštívila, byly poměrně odlehlé, stala se asi první zákaznicí některých tamějších rodin, od kterých nakoupila několik kousků pro sebe nebo pro známé. Až ji spolu s kolegou Eshanem napadlo, že by ta krása mohla zajímat víc lidí tady u nás v české kotlině. A taky že jo, takže vznikla Maimana. No a aby to všechno nebyly jen neověřené informace ode mě, zeptala jsem se na něco málo o kilimech přímo Terezy…

Víc podrobností o výrobě se dozvíte v článku ZDE