Tak jo. Než se do toho pustím, prosím berte na vědomí, že:

1. nejsem žádná fashion bloggerka ani modelka – a tenhle článek je primárně z kategorie DIY s bonusem v podobě protivného mrmlání
2. fotky fotil nepříliš nadšený manžel na mobil podle toho, kde jsem se v dané garderóbě vyskytla – a podle toho to i vypadá :))
3. je to brutálně dlouhý – a to jsem celej jeden dlouhej odstavec plnej hejtů na polyester smázla!
4. pokud vás zajímá čistě jen část o mém šití, srolujte k podnadpisu A co teda s tím

Varování máme z krku, tož pojďme na to!

Trocha backgroundu

Nutkavá potřeba naučit se doopravdy šít ve mně rostla už několik let. Jako děcko jsem se samozřejmě furt převlíkala za princezny a nějaké honosné róby ze záclon jsem si pomocí sichrhajcek a příležitostných experimentů na babiččině šicím stroji i spíchla. K rovným švům a střihům jsem se ale nebyla schopná dopracovat ani poté, co jsem o deset let později dostala svůj vlastní šicí stroj. Jo, dokázala jsem ušít povlak na polštářek anebo závěsy, ale cokoliv složitějšího nešlo napasovat na pracovní postup „punk“ (čili žádný měření, žádný střihy, prostě to tady nějak šmiknu a tady to nějak sešiju) a tím pádem to pokaždé skončilo troškou zuřeníčka, zamuchlanejma nitěma a zničenou látkou.

V podstatě celý gympl byla většina mého šatníku postavená na sekáčích s každoročním Ježíškem z konfekce. Na vysoké se mi už sekáče tolik obrážet nechtělo a po nástupu do práce už na to ani nebyl čas. Jenže někdy po dvacítce jsem všech těch polyesterových halenek, viskózových šatiček a akrylovejch svetrů za pár stovek začala mít fakt plný zuby.

Jsem znamením váha, navíc poměrně dost náročná. V obchodem se mi skoro nikdy nic nelíbí, velikosti mi nesedí – a když už mi něco padne do oka, sáhnu na to a mám pocit, že to si rovnou můžu oblíknout pytel na odpadky. Bavlněnou košili jsem u nás aktivně sháněla asi rok (a nesehnala), svetr z čisté vlny seženete akorát v tom sekáči (nebo teda i Benettonu, abych nekecala) a hedvábí je u nás něco jako Colombova manželka. Nesnáším nepraktické trendy, co sedí tak dvou procentům populace, miluju pohodlné a praktické věci, co pak nosím do roztrhání. Černý bavlněný kalhoty jsem si po prošoupání koupila 3 x za sebou ty stejný, bavlněnou košili jsem nakonec ulovila v Uniqlo a mám odtamtud dohromady čtyři ty stejný v různých barvách. Pokud mi v klasických obchodech něco vyhovuje střihem i materiálem, bouchám šampáňo – moc se mi to totiž nestává.

A co teda s tím

Pokud máte s konfekční módou podobný problém jak já, ale do šití se vám nechce, máte několik možností – sekáče, lokální značky anebo švadleny. Ano, je to proces náročnější časově anebo finančně, ale pokud stejně jako já nepotřebujete mít každý den nový model, pak je to pro vás proces zcela ideální. Mně móda nebaví. Respektive – mně rychlá móda nebaví. Stejně jako v interiérech mě baví nadčasovost, kvalita, hravost a osobitost. Šít jsem se tedy chtěla naučit i proto, že jsem měla pocit, že mi vlastně ani nic moc jinýho nezbývá.

Začala jsem tím, že jsem vloni konečně pořádně otevřela knížku Love At First Stitch, kterou jsem si před lety dovezla z Londýna. (Mimochodem, v tom článku jsou vyfocený i nějaký ty košile z Uniqla) Podle knížky jsem pak ušila myslím troje pyžamový kalhoty, následně vylepšila střih a ušila ještě další troje. Pýžo tak má ode mě manžel, sestra, mamka, taťka i nejlepší kamarádka.

Po prvních dvou pyžamech přišel bod zlomu – vloni na jaře jsem se přihlásila na víkendový kurz šití v Brno šije, šmahem odmítla nabízené začátečnické projekty a prohlásila, že chci sukni do pevnýho pasu na zip. A stalo se.

No, to jsem trochu zjednodušila. Na úplném začátku jsme v kurzu prošívali papír, pak přišel na řadu povlak na polštářek a pouzdro, ve kterém mám dneska šitíčko. První den po obědě jsme si pak mohli vybrat jednoduchou halenku nebo sukni na gumu, kterou šila většina osazenstva. Jenže já sukni do gumy nebo střečového pasu fakt nechtěla, protože bych ji nikdy nenosila. Lektorky byly naštěstí úplně zlaté, vymyslely mi střih pasu a prakticky mě celým procesem provedly za ručičku. Výsledek tenkrát předčil veškerá má očekávání – ta sukně se fakt dá nosit! A je to tahle:

Sukně je kolová a vzadu má skrytý zip a patentky. Jediná její nevýhoda je ta, že jsem se v obchodě nechala oblbnout mojí oblíbenou barvou a zvolila pitomej materiál. Bohužel jsem sáhla po viskóze – a i když je rozhodně kvalitnější než ta z konfekce, je moc příjemná na omak a dokonce i pohodlná, má jednu megalitickou nevýhodu – příšerně se mačká. Bohužel až tak, že se bohaté záhyby kolové sukně mačkají i když je sukně jen pověšená.

Na letní výlet je ale sukýnka furt prima a já jsem na svůj první opravdický šicí opus patřičně pyšná. I když je to výtvor začátečnický a rozhodně ne dokonalý, rozhodně mě namlsal na věci příští.

Sukně mě sice namlsala, ale ani po jejím dokončení jsem si netroufala pouštět se do větších celků sama (kromě těch pyžam teda). O pár měsíců později se mi konečně podařilo dostat na pokročilý kurz šití, opět v Brno šije. A opět jsem se rozhodla si fandit, takže jsem na kurzu oznámila, že chci šaty s podšívkou. Teď se té své nabubřelé tvrdohlavosti musím smát, ze strany druhé to byla fakt zkouška ohněm – na těchto šatech jsem se toho naučila úplně mega.

Hrozně jsem si přála bílé šaty z bavlněné madeiry, ale nikde neměli přesně takové, jaké jsem si vysnila.V kurzu mi lektorky opět pomohly se střihem i postupem, ale tentokrát to bylo i s nově nabytými zkušenostmi mnohem mnohem těžší. Za dva dny na kurzu jsem šaty pochopitelně nestihla a v otevřené šicí dílně jsem je následně došívala celou zimu. Všívání skrytého zipu mezi podšívku a svrchní látku bylo naprostý psycho, při kterém jsem milionkrát zatoužila třísknout sebou o zem a z plna hrdla si sprostě zanadávat.

Nakonec to dopadlo dobře. Šaty mají opět do dokonalosti daleko, tentokrát jsem ale chybu udělala v podšívce, venku tedy žádné nejsou vidět. Šatičky jsou spíše neformální a pohodlné, žádná velká róba. Živůtek vycházel z nějakého náhodného střihu z Burdy, zbytek jsou úpravy přímo na těle a matematický výpočty. Po dokončení těchto šatů jsem si konečně přestala připadat jako totální šicí vořežprut.

Takže jsem se na jaře rozhodla, že si na svou svatbu ušiju tzv. popůlnočky na převlečení. A že si je i sama vymyslím. Ha-ha-ha, taky vás ty moje pitomý nápady tak baví?

Jako předloha mi posloužily modré šaty z La la landu, po kterých jsem zatoužila přesně v té chvíli, kdy v nich Emma Stone vylezla v kině na plátno. Z logických důvodů jsem se ovšem rozhodla pro šaty bílé. (Modrý mám ale stejně pořád v plánu!)

Ačkoliv jsou tyhle šaty jednoznačně můj nejkomplikovanější dosavadní projekt, byly v podstatě bez stresu, ani nevim, jak je to možný. Korzet jsem udělala podle šatů z Burdy a sukně je kolová. Trochu jsem si lámala hlavu s průsvitnou částí živůtku a s lemováním, s tím mi ale poradila úžasná stvořitelka mých opravdických svatebních šatů Maruška Mukařovská, ze které jsem na zkoušce na drzo tahala rozumy. Vrchní část živůtku je vlastně dlouhý přeložený obdélník, lemování je udělané na overlocku nastaveném na opravdu miniaturní šířku.

Nejtěžší část – korzet – mně už po předchozích zkušenostech kupodivu neměla moc čím zaskočit. Snažila jsem se být pečlivá a přesná a snaha se musím říct vyplatila. Akorát jsem se rovnou vybodla na všívání zipu mezi podšívku a svrchní látku s vlizelínem, což mě teď zpětně mrzí, protože jsem šaty na svatbě stejně nakonec neoblíkla. Kdybych tenkrát věděla, že vlastně docela stíhám, asi bych si s nima ještě víc pohrála – jenže lemování jsem v dílně dodělávala v týdnu před svatbou, takže nějakej tip ťop zip mě v té chvíli fakt netankoval.

Na šaty samotné jsem použila krémový šifon na sukni a živůtek, pružnou krémovou halenkovinu na sukni a korzet a bavlněnou podšívku a vlizelín na korzet. Jak to dopadlo můžete posoudit sami. Já jsem spoko.

Mňo. Co k tomu po tom všem ještě říct? Naučit se šít (i když rozhodně netvrdím, že už to nějak zvlášť umím) je pěkná hokna – ale stojí to za to. Možnosti, které se před váma otevřou, jsou bezbřehé a pocity, který z výsledku budete mít, velmi hřejivé. 

Jestli jste někdo přečetli celý článek, máte můj obdiv! Budu ráda, když mi dáte vědět, jestli by vás zajímal i konkrétní postup na ty poslední šaty nebo třeba článek o mých ostatních udržitelných kouscích šatníku. Chtělo se mi toho k tématu říct ještě o dost víc, ale do tohodle článku už se fakt nevejde ani prd.

Krásný nedělní večer vinšuju a šití zdar